Kráska a Smrtijed - Usmívej se!

22. listopad 2008 | 12.00 |

Kapitola dvacátá druhá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Co je horší - obludy z podzemních rozměrů, nebo rande s Pansy? Tahle otázka mi proletí hlavou dřív, než se zhmotním na místě novém.
Jsem ve velkém stanu, který má zlatou barvu. Kolem je spousta žen, které mi češou vlasy, oprašují dlouhé bílé šaty, pudrují tvář, nutí skleničky s pitím a dávají rady ohledně svatební noci.
"Musíš orgasmus předstírat. Oni taky předstírají předehru, aspoň tu první noc," radí mi lakonicky o něco starší žena. Znám ji, od pohledu... pravda, vypadá mladší. Ale vypadá stejně jako tetička Muriel, budiž jí země lehká.
A potom mi dojde, co říkala.
"Cože?!"
"Uklidni se, drahoušku. Nakonec ti chlapi nebývají tak strašní. A třeba ten tvůj bude jiný," vyloží si má slova jinak a snaží se mě tak uklidnit.
Prudce se ohlédnu a vrhnu se k zrcadlu, před kterým se češe mladá družička. "Půjč!" štěknu na ni dle Snapeových manýrů, které mě začínají ovlivňovat víc a víc.
Jsem má matka.
Vydechnu. V tu chvíli mi totiž dojde, kde je asi Snape.
Co je horší? Obludy z podzemních rozměrů, rande s Pansy, nebo svatba se Snapem?
Zavřu oči.
"Sylvie! Kde jsi byla?" Rozmluvu za plátěnou stěnou vnímám jako ve snu.
"Sháněla jsem jmelí. Byla jsem pro něj až na pevnině. Málem jsem se přemístila mimo tu větev, na které rostlo."
"Takže jsme všichni, můžeme začít. Zaběhnu za Almosem," nakoukne do stanu družička ve stříbrných šatech.
"Nerozmyslela sis to ještě, Mariko?" pošťouchne mě tetička... sestra, která mi předtím dávala tak cenné rady do života.
"Vlastně-" začnu, ale jsem ihned přerušena příchodem dědečka Petra... matčina otce.
"Jsi nádherná, Mariko," líbne mě na tvář. Mám chuť se rozbrečet - dědeček umřel, když mi bylo sedm. "Dovolíš?"
Nabídne mi rámě a já se do něj bez odporu zavěsím. Je tu tolik lidí, které znám, a přesto jsem tu cizincem, který sem nepatří.

(Severus Snape)

Stojím před oltářem, strnulý a napjatý, a příbuzný, který mě sem dovedl, se mi vytrvale snaží zvedat náladu. Rozhoduji se, že jestli mě ještě jednou poplácá po zádech, urazím mu ruku.

Patrně to z mého výrazu vytuší, protože pevně proplete prsty spojených dlaní za zády a skutečně se snaží svému nutkání dál nepodléhat.
Pohled na tu spoustu hostů zřetelně vypovídá, že kouzelníci se na této smíšené svatbě nijak nesnaží skrývat - z pestré směsi hábitů a společenských obleků poněkud přechází zrak. Cítím se nepohodlně vystaven takto nereálním očekáváním přítomných, když tu óchání a vzdychání ženské části publika oznámí, že konečně přichází nevěsta.

Stál jsem tváří v tvář mnohým nebezpečenstvím a smrti jsem čelil tolikrát, že bych to dávno nedokázal spočítat. Přesto v této chvíli potřebuji všechnu svou odvahu, abych zdvihl hlavu a pohlédl na slečnu Grishamovou. Čtrnáctiletá dívka, která má dnes za sebou první rande a právě se má vdát? Někteří mladí opravdu spěchají.
Nemohu to absolvovat. Nemohu ji políbit. Vlastní nezletilou studentku - to prostě nejde.

Nevěsta se blíží, obvykle nejspíš docela hezká žena, nyní podobná nejvíce ze všeho přeplácanému šlehačkovému dortu. Kráčí zavěšená do svého otce – ruce se jí chvějí a v modrých očích vidím nejistotu. Postavíme se vedle sebe.
"Musíme okamžitě zmizet," syknu, zatímco si stařičký kouzelník za oltářem odkašle a překvapivě zvučným hlasem spustí řeč na téma společné cesty životem.
"A jak se dostaneme z téhle knížky?" zeptá se tiše. Cítím, jak se jí napíná paže, kterou svírám až příliš pevně. Uvolním trochu sevření a zavrčím: "Jinak!"
"V tom případě souhlasím,"
řekne, ale zůstává stát na svém místě.
"Jsem váš profesor! Je to nepřípustné..."

(Vanja Grishamová)

Mluvili jsme spolu déle, než jsme měli.

"Almosi Grishame, berete si zde přítomnou Mariku Rubenovou za svou právoplatnou manželku a slibujete, že ji budete milovat a chránit do konce vašich životů?"
Ticho se natahuje na společensky nepřijatelnou dobu, mezi diváky to začíná lehce šumět. Zavřu oči a modlím se, aby Snape udělal, co udělat má... ať už to bude znamenat cokoliv.
"Ano," ozve se nakonec velmi zoufale. Zoufalý Snape? Nevěřila bych tomu - kdyby nešlo o jeho svatbu. Se studentkou. Se mnou.
Necítím se uraženě.
"Mariko Rubenová, berete si zde přítomného Almose Grishama za svého právoplatného manžela a slibujete, že ho budete milovat a chránit do konce vašich životů?"
Nemůžeš utéct, nedostanete se odsud. A znovu ho k oltáři pro naplnění děje knížky nedostaneš.
Je to můj profesor! Políbit profesora? Nikdy! Slíbit svátost manželskou... jemu?!

"Ano," řeknu nakonec, když opět zaslechnu ten šum. Tahle svatba asi nezůstane v jejich vzpomínkách jako ta z nejveselejších.
Co když pro naplnění děje knížky tentokrát nebude stačit polibek?
"Nyní se můžete políbit."
Obludy. Mám-li volit, beru znovu obludy z Podzemních rozměrů.
On pravděpodobně taky.
Přede mnou stojí můj otec mladší snad o dvacet let, v jeho těle je můj profesor - a já ho mám políbit? Copak je něco takového možné?
Zatímco se ke mně naklání laskavá otcova tvář, modré oči mě propalují černým pohledem. Teprve teď mám nepřekonatelnou touhu utéct.
A pak mě políbí.
Hebké rty se lehce dotknou těch mých, jen na okamžik, na zlomek sekundy, než se zase odtáhnou.
Zrudnu a zabodnu pohled do země... tedy, půvabně se začervenám a rozpačitě sklopím pohled.
A přemístění se nekoná.
"Hurá!"
"Ať žijí novomanželé!"
"Perské koberce se slevou!"
"Sláva novomanželům!"
"Dlouhý a šťastný společný život!"

Do očí mi padne první hrst rýže, hozená někým, kdo věděl, kam míří, a uměl se trefit. Zbytek jeho příkladu následuje a tak jsme brzy mokří a od bílých zrníček i tam, kde rozhodně být nemůžeme... v špičkách bot například.
Hrnou se k nám gratulanti, objímají a líbají nás - i Snapea! - a přejí nám všechno, co bych si nikdy nedokázala po boku Snapea představit. Pro jeho manželku by byla na místě spíš přání neroztavitelných hrnců do společné kuchyně.
"Dort! Musíte teď nakrájet dort!"
Mám trochu strach, když vidím, jak podávají Snapeovi dlouhý nůž. Nůž, který máme držet oba zároveň. Jsem si jistá, že při přetlačování kdo zabije koho bych nebyla vítězem.

(Severus Snape)

Chvějící se prsty nás obou, když si nasazujeme zlaté prsteny. Nepraktické cetky.
Rozbité talíře kvůli střepům, co kdo ví proč přinášejí štěstí. Mým studentům nikdy roztavené kotlíky štěstí nepřinesly.
Přenášení nevěsty jakousi branou z pružných stromků a barevných fáborků, patrně symbolizujících práh domu. Dětinské.
Společně jedená polévka z jednoho talíře. Škoda dobrého jídla.
Společně krájený dort. Neefektivní.
Společně...
Usmívám se a křečovitost mého úsměvu přičítají té šťastné chvíli. Nakonec přijmu, co se musí dít, a do veškerých nezbytných úkonů se nechám drahými příbuznými, ve kterých se ani nesnažím orientovat, postrčit bez odporu.
Nebude si to pamatovat, nebude si to pamatovat, nebude...

Nikdy jsem se ženit nechtěl a svatba je k tomu dobrým důvodem sama o sobě. V duchu si odškrtávám splněné položky, jako bych postupoval souborem pokynů při výrobě lektvaru. V tomto lektvaru však jistá položka bude chybět docela určitě. Jsou hranice, které v žádném případě nelze překročit; odmítám o tom byť jen přemýšlet.


Nezbytnost vydařené svatby číslo osmdesát šest - tanec.
"Umíte tančit?" nakloním se ke slečně Grishamové alias paní Snapeové. Jenom mlčky se sklopenou hlavou zavrtí hlavou. "Prostě se nechte vést," řeknu, uchopím ji za paži a oba vstaneme. První tanec, který musíme odtančit my sami, než se budou moci přidat ostatní.
"Jednu ruku mi položte na rameno... druhou mi svěřte. Kroky jsou primitivní." Pro oči těch okolo to musí vypadat jako romantické špitání novomanželů, kteří se už nemohou dočkat, až budou spolu sami. Bohové!
Je to už řada let, kdy jsem naposledy doopravdy tančil. Nezbytných pár otáček s hostitelkou na plesech, kterých jsem se účastnil, se těžko dalo počítat. Vklouznout do rytmu však bylo snadné a po chvíli slečna Grishamová pochopila, co znamená "nechat se vést". Smích svatebčanů napovídal, že jsou přesvědčeni o tom, že si dala o trochu máslového ležáku víc, než měla... přesto to byla chvíle odpočinku, nutnost soustředit se na něco tak prostého, jako je pohyb nohou byla při tom všem úlevou. Konečně se přidávají další páry, parket se plní. Opět chvíle svobody zaplněná předstíráním zájmu o další jídlo, další pití.

Hudba se stává divočejší, stmívá se, zájem o nás opadá. Přesto si ženská část příbuzenstva nenechá ujít doprovod do domu a do naší společné ložnice, kam nás s chichotáním zavřou a v zámku zaslechnu otáčet se klíč.
Ztěžka usednu na pelest a zabořím hlavu do dlaní.

(Vanja Grishamová)

A je to. Jsem vdaná ve svých čtrnácti letech, dávno před svým narozením. Manželem se mi stal profesor Snape a brali-li bychom svatbu jako splynutí duší, musela bych potom být nutně Vanja Snapeová.
Snape prochází elegantně všemi zvyky, ačkoliv já ze všech lidí kolem cítím nejvíc, jak je z toho nesvůj.
Ale my neutíkáme, profesore. Ani jeden z nás neutíká.
Tato slova se mi stala oporou pro těžké situace a tak je nyní slyším v hlavě takřka nepřetržitě.

Uslyším klíč v zámku a nemám odvahu se v té chvíli podívat na Snapea. Hledím na dveře, na možnost úniku, která mi byla odepřena, a čekám, co bude.
Minule to byl polibek, co bylo popudem k dalšímu přemístění. Nečeká se snad, že by to tady mělo být...?
"Měli bychom využít příležitosti a jít spát," ozve se z postele unaveně.
Když jsme tančili, cítila jsem z jeho dechu alkohol. Pil? Jak moc? A... ovlivní to nějak jeho... hm, chování?
Teprve teď se otočím. Sedí na posteli, hlavu má složenou v dlaních, vypadá podivně osaměle. Chybí mu černý hábit, chybí mu ostré rysy a temné oči, aby mohl budit hrůzu. Toto je mladý muž, kterému něco strašně nevyšlo, a on neví, co by měl dělat.
Také to nevím. Bojím se vyslovit otázku ohledně dalšího přenosu, ohledně potřebné energie k němu.
A tak jen přikývnu, ačkoliv se na mě nedívá, a vydám se ke dveřím do koupelny, které by samozřejmě mohly být druhou, oddělenou ložnicí... ale nejsou.
Osprchuji se v horké vodě. Další tělo, opět cizí. Je starší než to mé, více vyspělé a velmi nezvyklé. Cítím se nepříjemně, že natolik zasahuji do intimního prostoru své matky, a je mi to nepříjemné dokonce více než předtím u Draca.
Vedle dvou ručníků je položená i krátká noční košile. Krajky na ní jsou jen velice decentní a vůbec se zdá, že příprava této části svatby nebyla svěřena do rukou tetičky Muriel. Nikdy bych si nepomyslela, že někdy polezu takhle oblečená do postele s profesorem Snapem, ale ve svatebních šatech zůstat nemohu. I za tu noční košili mohu být ráda, těžko říct, proč tady vlastně je. Narodila jsem se přesně devět měsíců po svatbě svých rodičů.
Nakonec se ještě zabalím do ručníku, jak jen můžu, a co nejtišeji vklouznu zpátky do ložnice. Naděje, že by Snape už mohl spát, byla naivní, ale alespoň existovala.
Nespal.
Nevěřícný pohled nešel přehlédnout. Nemůžu spát ve svatebních šatech! Je mou jedinou nadějí, že mu to dojde, až je v koupelně uvidí.
Vlezu do postele na vzdálenějším konci a zůstanu tak daleko, jak jen to jde. Přikryju se cípem společné deky a tiše sleduji, jak jde Snape do koupelny.
Sice jsem unavená, ale po tom, co se stalo, hned tak neusnu. Po tom, co se stalo. Ani jeden z nás by nepřipustil cokoliv jiného, i kdybychom tu měli zůstat na věky věků.
Doufám.

(Severus Snape)

Napůl čekám, a děsím se té představy, že slečna Grishamová se bude s havraspárskou logikou pokoušet navrhovat naplnění našeho svazku manželského - z nezbytnosti "děje" tohoto svatebního alba jejích rodičů - a marně hledám cestu z této pasti.
Nemám v nejmenším úmyslu pokračovat v započaté hře, ale nedovedu si představit, co to pro nás bude znamenat. Uvízneme tu natrvalo? Já jsem alespoň čaroděj; ona mudla. Není to zdaleka to nejhorší místo, které nás mohlo polapit díky naší neschopnosti dostát jeho duchu, přesto ale cítím beznaděj. Někde tam venku se mé o patnáct let mladší já plazí před Voldemortem, který teprve sbírá síly. Všechno to prožít znovu, jen z pohledu středostavovského doktůrka z předměstí? Dokázal bych vůbec hrát tu roli? A co si mám počít s ? Je to vlastně dcera i manželka zároveň! Nebo bude stačit strávit tu o pár dní či týdnů víc a přemístíme se tak jako tak?

Tisknu prsty do bolavých spánků, ne poprvé zaskočen absurdností situace, do jaké jsem byl postaven. Těžko se přijímá fakt, že musím vůbec uvažovat nad tím, jestli by bylo rozumné vyspat se se svou studentkou.
Klika koupelny cvakne a v první chvíli jako by odění slečny Grishamové potvrzovalo mé nejhorší obavy. Pak jí ale pohlédnu do tváře a pochopím rázem, že takové myšlenky mohu rovnou pustit z hlavy. Je to dítě v těle ženy, ale nenechá se tím mást; jedna racionalita tu ustoupila docela jiné a máme jasno. Oba, a přít se o to rozhodně nebudeme muset.

Vstanu a též využiji možnost skrýt se na chvíli ve zdání soukromí. Smýt pach zoufalé snahy o normálnost, který se mi usadil za posledních pár hodin pod kůží. Odplavit křečovité veselí oslavy spojení cizích životů. Připadám si nepohodlně v tomto těle, jako v nepadnoucích šatech, které se nikdy nemohou přizpůsobit.
Prsten na ruce tíží a nepříjemně svírá.
Do ložnice se vrátím prakticky stejně oblečený, jako jsem odešel. Na rozdíl od svatebních šatů, v tomhle se spát dá a hodlám té skutečnosti využít.
Okamžik váhám, zda se neuložit na zem, ale postel je široká a já se skutečně potřebuji a chci vyspat a trochou pohodlí své šance mírně zvýším. Odstrčím přikrývku tak, aby byla cele na straně slečny Grishamové, a uložím se na samý okraj postele zády k ní.
Těžko dokážu usnout, ale za nějako dobu z tichého pravidelného oddechování seznám, že mé manželce se to podařilo bez větších potíží. Přetočím se na záda s rukama za hlavou. Tuto noc si přes veškerou potřebu odpočinku na spánek valné naděje nedělám.

(Vanja Grishamová)

Jsem unavená, bylo toho dneska příliš mnoho. Rande a svatba v jednom dni mě vyčerpaly, a to už vůbec nemluvím o Snapeovi-podezíravém.
Ztuhnu, když Snape vleze na opačnou stranu postele, ale zdá se, že ani v něm nezvítězí chladný rozum a že ani on se nebude pokoušet dostát potřebám této knihy, tohoto alba. Jen ke mně přisune celou přikrývku a já se do ní zabalím, vděčná za to, že mám i něco hodnotnějšího, než je ručník a ta parodie na ložní prádlo, kterou mám. Raději bych na sobě měla své flanelové pyžamo s medvídky, a to i přesto, že je tu Snape. Především proto, že je tu Snape.
Ale jsem unavená a to je pro mě výhodou. Dobře slyším onen pečlivě kontrolovaný dech na druhé straně postele, který napovídá, že Snape na spaní rozhodně ještě nemyslí, zatímco sama upadám do spánku.
Už když usínám, vím, že ani tentokrát mi nedají sny pořádně odpočinout.

"Vanjo!" Hlas zaznívá z veliké dálky. "Vanjo!"
Ozve se rána bičem a hlas se ozve znovu, jen s větším zoufalstvím. "Vanjo!"
Poznám ho - patří Pansy.
"Musíš si vybrat mezi námi dvěma," objeví se vedle mě Snape a záda má zkrvavená od ran bičem. "Toho druhého - zabij!"
"Vanjo!"
"Slíbila jste mi lásku a ochranu do konce života, slečno Grishamová."
"Vanjo! Líbaly jsme se - neznamenalo to pro tebe nic?"

Krutý smích zarazil tu směsici obou hlasů. "Crucio!"
Mé tělo se zazmítalo v prudké křeči.
"Zabij jednoho z nich, nebo trp! Crucio!"


Další prudké zazmítání mě probere. Třeštím pohled do tmy a všechna království světa bych dala za doušek bezesného spánku.

(Severus Snape)

Z malátného dusivého polospánku se jen těžce probírám k plnému vědomí. Cítím se nesmírně unavený a dezorientovaný - zvláštně dlouhou chvíli trvá skutečně uvěřit tomu, kde jsem. A kdo jsem.
Slečna Grishamová naříká v noční můře, měl jsem na to myslet už před tím; bylo by skoro s podivem, kdyby mohla klidně spát. Napadá mě, že jestli před našimi dveřmi sedí ženy na hlídce svatební noci, jak velí staré zvyky, tu a tam praktikované dodnes, zítra mě utlučou. Musí to vypadat, že tu svou ženu mučím.
Další z věcí, na které jsem měl myslet už dřív. Sáhnu pro hůlku. "Silencio!" zašeptám a kouzlo se zlehka obtočí kolem stěn nerozpoznatelnou bariérou soukromí.
Vstanu a trochu zavrávorám, než se dokážu plně probrat a rozhýbat ztěžklé údy. Obejdu dvoulůžko a posadím se na kraj postele. Zdá se mi to, nebo opravdu vyslovila moje jméno?
Nevím přesně, co s ní. Vím, co by potřebovala - už více než jednou dala najevo, jakou hodnotu pro ni má objetí, dokonce i když jde o jejího profesora. Pocitu naprosté nevhodnosti a nechuti k takové důvěrnosti se však zbavit nedokážu.
Nakonec zvolím kompromis mezi vším. Zatímco se slečna Grishamová, napůl probuzená, chvěje v šoku ze své noční můry, opatrně ji zabalím do přikrývky. Sklouznu z postele, takže vlastně klečím na zemi, opřen o lůžko, a v této ne ideální, ale stabilní a praktické pozici ji napůl přitisknu k sobě. Hlavu má uloženou na mé paži a spoléhám, že tlukot srdce někoho, kdo ji drží, by ji mohl rychle dovést ke spánku... kterému bych se rád konečně oddal i já.

(Vanja Grishamová)

Buch - buchbuch - buch - buchbuch.
Už to tady někdy bylo, jen nevím kdy, nedokážu tuto svoji vzpomínku zcela uchopit.
Jsem vzhůru, alespoň si to myslím, a vím, že je to Snape, kdo mě teď drží, ačkoliv je v těle pětatřicetiletého muže, mého otce. Je to uklidňující, kombinace někoho, kdo mě chrání, a mého rodiče, a já se přivinu trochu blíž k tomu zvuku, víc do tepla a do cizí náruče.
Proč dokáže být Snape tak lidský jenom v noci?
Buch - buchbuch - buch - buchbuch.
Před očima se mi objeví Snape a Pansy. Náhle vím, koho bych volila, kdybych musela. Nejde o to, koho bych poslala na smrt, jde o to, koho bych před ní zachránila. Promiň mi to, Pansy, ale já nejsem Draco.
Buch - buchbuch - buch - buchbuch.
Krvavé šrámy na zádech, křik a bolest?
Absurdní, nic takového se neděje a dít nemůže - někdo mě chrání, někdo bdí, když chci spát.
Děkuji vám, profesore. Snad si na to vzpomenu i ráno.
Buch - buchbuch - buch - buchbuch.
Jen o malý kousek blíž se opět přisunu - až bude chtít Snape odejít, hlava mi přepadne přes okraj postele, a dost možná nejen ona.
Poslouchám tlukot srdce a smířlivé ticho, které se šíří kolem jindy nelaskavé tváře profesora Snapea.
Znovu se nořím do náruče snů, tentokrát příjemných, avšak připravených se změnit v peklo plné krve, pokud osamím.
Buch - buchbuch - buch - buchbuch.

(Severus Snape)

Pevně držím svou novomanželku, která, stejně jako za svobodna, zneužije každou příležitost, kterou jí dám. Postupně se přestává chvět a upadá znovu do spánku - okamžik, kdy jsem se chtěl přesunout na své místo a udělat totéž. Jak již bylo zmíněno, podobné příležitosti si ale slečna Grishamová mezi prsty proklouznout nenechá. Pokud se ji pokusím odsunout, probudí se a pochybuji, že mě nechá spát. Pokud ji budu dál držet, opět se nevyspím. Měl bych přijmout jako fakt, že pohodlí postele mi není souzeno.
Na dnešek - který byl nesmírně dlouhý, protože z večera jsme se přenesli do děje v pravé poledne - jsem spal v křesle. Před tím kdesi v trávě cestou k branám? A ještě před tím zamotaný do obřího plyšového mluvícího psa. Působivé skóre pro spořádaného profesora lektvarů.
Najdu způsob, jakým si opřít hlavu a dokonce stačím pocítit slabý závan překvapení, když si uvědomím, že opravdu usínám.

Probouzet se je jako stoupat z mořských hlubin k hladině. Kolem se rozjasňuje a barvy dostávají svůj smysl. Pak se hlava ocitne nad hladinou, oči zamrkají a konečně mohou předat ostatním smyslům zprávu, co všechno to kolem znamená; jestli nekonečnou mořskou pláň nebo zmatek přístavu.
Ležím na posteli a okamžitě vím, že mám jiné tělo, ale ne to svoje. Jsme jinde, všechno je jiné, a na okamžik cítím úlevu. Oběma rukama pevně svírám ženu s dlouhými medovými vlasy, nevidím jí do tváře, ale podle tíhy a uvolněnosti těla soudím, že ještě spí. Jsme do sebe propletení, ale plně oblečení; z nějakého důvodu jsme museli usnout jeden druhému v náručí. Upřímně doufám, že to není slečna Grishamová. Ze ženy sálá intenzivní chvějivé teplo, opíjí jako těžké červené víno, láká znovu propadnout spánku a snění.
Ze skromného zařízení místnosti - vápnem nabílené stěny, vyřezávaná pelest postele, okenice, kterými prosvítá světlo a pár dřevěných kousků nábytku - soudím, že jsme se posunuli dost daleko do historie, možná i několik století. Když zdvihnu hlavu, zahlédnu na podlaze pohozené vysoké boty a kabátec, které ale nedokážu hned zařadit.

Na dveře kdosi zaťuká a uvědomím si, že to byl ten zvuk, který mě probudil. "Pane, přišli vaši..."
"To bychom se načekali!"
zahlaholí veselý hlas mladého muže. "Zase jsi to přehnal s vínem, příteli? Vstávej, čeká nás audience..." Dveře se rozletí a dovnitř vpadne ne jeden, ale hned tři muži. Ten, který vejde první, je z nich nejmladší. Jeho živá, emotivní tvář však z veselí okamžitě přejde do šoku a slova mu uváznou v hrdle.
"Constance... jak jsi mohla?!" zavyje vzápětí, zatímco se poněkud bezohledně zbavuji dívčího těla a vstávám z postele.
"Olalá, jak prekérní situace," konstatuje druhý, o něco málo starší muž s nápadně hezkou tváří, a upraví si krajku na límci. Nezdá se být příliš vzrušen nastalou situací.
"Neukvapuj se, d´Artagnane," uchopí třetí, poněkud obtloustlý muž mladíka za rameno, a zabrání mu tak vrhnout se vpřed. "Athos by ti přeci milenku nepřebral! Určitě pro to má nějaké vysvětlení..." Díky, příteli, ale nejistota v tvém hlase poněkud znevažuje to zastání. Zjišťuji mezitím, že jsem oděn pouze v kalhotách a košili. Boty a kabátec na podlaze, bohužel na straně k oněm mužům, jsou zjevně moje. Meč mám ale po ruce - jiný, než na jaký jsem zvyklý - a pro jistotu se ho chopím.
"Přehnal to s vínem, zaostal se soudností!" zaječí d´Artagnan a já marně vzpomínám, co mi ta jména připomínají. Mladík sáhne po dívce, rozespale mžourající okolo, a shodí ji na zem. "S tebou si to ještě vyřídím, věrolomnice... připrav se na smrt, zrádný Athosi!"

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Usmívej se! hermione007 02. 12. 2008 - 11:44
RE: Kráska a Smrtijed - Usmívej se! nerla 02. 12. 2008 - 14:00