Kráska a Smrtijed - Přátelé pana Draca

20. listopad 2008 | 12.00 |

Část dvacátá první.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

Twoheaded_Serpent_by_mindofka(Severus Snape)

"Uložte ho tam co minule," instruuji slečnu Grishamovou sotva vypadneme z krbu, zběžně zkontroluji Snapeova pouta a vykročím ke dveřím na opačné straně místnosti. "Dojdu si jen pro nějaký lektvar," dodám. Vidím nepochopení ve Snapeových očích a v duchu se ušklíbnu. Jestli je překvapen teď, není to nic proti tomu, co ho čeká.
"Čekáte, že nechávám povalovat lektvary jen tak v kuchyni na polici?" pokouší se mi vlna jeho vzteku podrazit nohy.
"Ve skutečnosti bych jich tam opravdu pár našel," neodpustím si rýpnutí. "Můj momentální zájem je ale jinde." Dám si záležet, abych za sebou práskl dveřmi přesně tím způsobem, který nesnáším.

Již podruhé v krátké době se vloupám do vlastní pracovny. Když stojím nad stolem pokrytým pergameny, korespondencí, účty, odbornými časopisy... pocítím silnou touhu po tom, aby tohle vše skončilo, já se mohl zabývat vlastními záležitostmi, na pár týdnů se zahrabat v Bradavicích s výzkumem a dopsat rozdělané články - na chvíli neodolám a ač je trapné to gesto, posadím se do křesla. Je pohodlné a zhoupne se velmi povědomým způsobem, na Malfoyovu statnější postavu však není optimální.
Prudce vstanu, seberu z poličky flakón ze skla rudého jako krev a broušeného ve stovkách blýskavých fazet, a jdu se zbavit problému jménem Severus Snape.

(Vanja Grishamová)

Blonďatý Snape odejde z místnosti a já hůlkou dostrkám svázaného Snapea na gauč. Po odchodu blonďáka se už tváří uvolněně, spíš zamyšleně, než nějak jinak, a leží v klidu.
Zůstanu stát nedaleko od něj a pozoruji ho, nemám co jiného na práci. Výměna mezi těmi dvěma mě pobavila, tenhle muž komiku celé situace může jen těžko ocenit, přesto bych mu to možná mohla zkusit vysvětlit. "Jste-"
Zvuk vlastního hlasu, tedy vlastně Dracova hlasu, mě probere. Lepkavé cosi, co se mi sápe do mozku, se jen neochotně stáhne, ale stále číhá na příležitost...
"Mdloby na tebe!"
Svázaný muž okamžitě zvadne. Slizká ruka cizího vědomí z mého vědomí zmizí.


Ztěžka dosednu na křeslo, které stojí za mnou, a nepokouším se myslet na to, co by se stalo, kdyby se mu vážně povedlo to, o co se pokoušel. Byl by to Snape proti Snapeovi, oba by se zabili, protože by nedokázali ustat včas. Nebo by možná zvítězil ten zdejší, protože se zdá, že je magicky schopnější než ten, se kterým cestuji; ten se přece o nic nepokusil, když jsem mu v první knize sebrala hůlku a měla ho svázaného. Nebo to bylo jen tou ránou do hlavy?
Je to příjemných několik minut, kdy sedím s hlavou složenou v dlaních a na nic nemyslím. Koutkem oka hlídám bezvládné tělo a sleduji každý jeho rys, jako bych mohla podle nadzvedávání vlasů u nosu poznat, zda je ten muž opravdu ještě v bezvědomí, nebo to už jen hraje.
Konečně se dveře otevřou a vejde Malfoy.
"Ovládáte bezhůlkové imperio?" Spíš to hořkým hlasem konstatuji, než se ptám. Kdyby to věděl, těžko by mě tu s ním nechal, možná je to jen specifikum této knihy.

(Severus Snape)

"Pouze teoreticky," odpovím a zvědavě pohlédnu na bezvládného muže na pohovce. "Lze předpokládat, že kdybych ho opravdu ovládal, nebyla byste to v této chvíli vy, kdo by kladl otázky," ukápnu kbelík jízlivosti. Opravdu jsem se pokusil o bezhůlkové imperio? Opravdu bych se o něj pokusil...?
"Rozhodně je to kouzlo, které je dobré umět," dodám zlehka. "Hlásíte se jako dobrovolník?" Tázavě na slečnu Grishamovou pohlédnu a dovolím Malfoyově tváři jeden snapeovský úšklebek, když jenom beze slova vyplašeně zamrká.

Přistoupím ke Snapeovi, odzátkuji flakón a krátce se zamyslím. Je potřeba s ním ještě mluvit? Pochybuji, že by s někým své podezření konzultoval. Můžeme si ale dovolit to risknout?
Neměl jsem chuť se dál zabývat, či jen hledět na toho muže, a uvědomoval jsem si, že mě ta skutečnost ovlivňuje víc, než by měla. Nakonec jsem se rozhodl - otevřel jsem mu ústa a opatrně vlil lektvar do úst, aby ani kapka nepřišla nazmar. Tak to bychom měli.
"Půjdeme," řeknu jenom a když pohlédnu na slečnu Grishamovou, přímo vidím, jak přetéká zvědavostí. "Proč se nezeptáte, když chcete něco vědět?" pozdvihnu obočí. "Neměl jsem dojem, že by jste s tím doposud měla problémy." Přes jistý temný spodní podtón hovořím věcně. "Po tom lektvaru - který se ve školních osnovách nevyskytuje - bude spát dvaasedmdesát hodin. Celkově ztratí asi týden vzpomínek. Velmi užitečná věc. Nelegální, ovšem."
Otočím se ke spícímu tělu svého přítele zády, prázdný flakón odložím na stolek u dveří a vykročím ke krbu, abychom se vrátili na Malfoy Manor.

(Vanja Grishamová)draco02

Připojím se ke Snapeovi u krbu beze slova. Nemám na to, abych se ptala na něco dál, a asi by to ani nebylo vhodné. "Pane profesore, na kolik lidí jste už zakouzlil kletby, které se nepromíjejí?" Ne, mlčení bude vhodnější. Jestliže s ním i po té malé nehodě se sfingami kráčím dál a stále mám svoji svobodnou vůli, pravděpodobně je nezneužívá, když zrovna nemusí.
Vypadneme z krbu a vzápětí se objeví skřítek. "Budou si pánové přát oběd ihned?"
"Je prostřeno v modrém salónku?" optá se Snape odměřeně a já se znovu pokusím vžít do Dracovy kůže. Co by udělal? Zatvářím se povýšeně; tímhle se nespletu nikdy.
"V salónku pana Augusta Seraphina Malfoye," odpoví skřítek nervózně.
"V pořádku," odmávne ho Snape a společně se vydáme do hloubi domu.
Salónek se prostorný, vymalovaný je žlutě a na zdi visí obludně veliký a velmi nevrlý obraz starého pána. "To je dost, že jste se konečně zase stavili! Čistou krev jste po mně zdědili, všechen můj majetek, dobré jméno a tohle sídlo, a chodíte sem jíst jednou do roka!"
Podívám se na Snapea. Tuhle část Dracovy rodinné historie si musím dobře zapamatovat.
"Příliš mnoho moudrosti předků škodí zažívání," loupne po něm Snape pohledem. Zcela bez souvislosti mě napadne, že bych si měla na další školní rok koupit nějaké náhradní kotlíky.
Obraz ztichne a my se pustíme do jídla. Mám velký hlad, za poslední dobu jsem kromě ranní rosy a kudlančí krve měla jen občerstvení, které si ke mně nechal Snape přinést včera večer.
Jídlo skončí v tichosti. Snape mě potom doprovodí ke mně do pokoje a teprve potom zjistím neblahou věc.
Knížka, ono mé Léčivé účinky Malhoelaris burettus, které jsem si dávala do kapsy hábitu, abych si to mohla v klidu dočíst, a které jsem si ve Snape Manor vyndávala, než jsem si sedla do křesla, abych to neponičila... ten úžasný a vzácný spisek, za který bych riskovala souboj s drakem, abych si mohla dočíst... tak tenhle spisek pravděpodobně zůstal na křesle ve Snape Manor.
Jedno je ale konfrontace s drakem a něco zcela jiného je konfrontace s profesorem Snapem.
"Gibby!" zavolám skřítka, který se přede mnou okamžitě objeví.
"Mladý pán si přeje?"
"Přines mi z knihovny něco o rodinné historii," poručím si naivně. Nemohla jsem v tu chvíli tušit, že jen o malou chvíli později budu doslova zavalená hromadou knih, z nichž je většina vázaná do zelené kůže a titulní strana je vyvedena elegantním stříbrným písmem.
Povzdechnu si. Možná jsem měla zvolit přece jen ty knížky o stolování... začtu se.

(Severus Snape)

Upřímně doufám, že překvapení je pro dnešek dost. Chci využít podobností našich světů k tomu, abych se mírně probral Luciusovými papíry, a vhodnější chvíli, než je právě teď, najdu stěží. Obezřetně vysvětlím skřítkům, co chci, aby mi přinesli, a čtení je to více než - fascinující. Mohu jen litovat, že by nebylo moudré pořizovat si písemné poznámky. Beztak bych je dalšími světy patrně nepronesl.
Na pár chvil jsem se ztratil v představách, jak zde, v těchto tělech a tomto světě, zůstáváme navždy. Neschopen domyslet všech důsledků, přiměl jsem se vrátit ke své práci. Jestli se tyto informace potvrdí, budu moci Malfoye zničit přes jeho finanční aktivity velice elegantně a bez toho, aby se kdy dozvěděl, co způsobilo jeho pád.

"Pane," objevil se přede mnou jeden ze skřítků. Z jejich klepajících se kolenou jsem pomalu dostával tik. "Právě dorazili přátelé pana Draca, pane." Neochotně jsem vstal a vyrazil do salónu je pozdravit. Ve dveřích jsem se objevil ve chvíli, kdy se Pansy pověsila Dracovi kolem krku v očividné snaze ho uškrtit.
"Ehm ehm."

(Vanja Grishamová)

"Vaši přátelé dorazili k bráně, pane Malfoyi."
Skřítek mě vytrhne ze čtení knihy, která je nakonec zajímavější, než by se mohlo na první pohled znát. Kdo mohl tušit, že pátý synovec bratra Malfoye staršího píše mudlovské divadelní hry pod pseudonymem Hugh Laurie?
Moji přátelé dorazili. Je čas vydat se jim vstříc. Vstanu a urovnám si oblečení, které mi skřítek zvlášť pro tuto příležitost přinesl. Zelené, se stříbrnými knoflíky. Využila jsem jeho přítomnosti a rovnou se přeptala na zasedací pořádek - nebo jak se tomu u stolu říká - a taky na polohu - opravdu hravě purpurového? - salónku, kde se má celý mejdan konat.
Moji přátelé dorazili a já přece neutíkám, ať si Snape tvrdí cokoliv.
Pokusím se skřítka zabít pohledem, u poslů se špatnými zprávami se s podobným zacházením počítá, a vydám se svým přátelům vstříc.
Vejdu do haly jen o malý okamžik dříve než oni. "Pansy," oslovím je postupně jednoho po druhém a všem se mírně ukloním. "Blaisi, Notte, Crabbe, Goyle."
Pansy postoupí ke mně, já na tváři vykouzlím úsměv a pokročím vstříc jí. Lehký polibek na tvář, který mi doporučil Snape, se ale nekoná - Pansy se mi vrhne kolem krku a pokouší se mě uškrtit, jak mi připadá. Obejmu ji co nejvřeleji dokážu. Je to podobný pocit, jako když objímám Peggy, když se zrovna některý z jejích idolů dá dohromady s někým jiným.
Ta se mě ale nepokouší políbit. Nikdy.
"Ehm ehm." Všichni se ohlédnou a pozdraví Malfoye, který právě vešel do haly k nám. Pansy ode mě kousek odstoupí a já toho využiji, abych se od ní dostala co nejdál. Vykročím před celou skupinku a ukážu jim ke dveřím, které vedou dál. "Buďte vítáni," pronesu a zatvářím se povýšeně. Doufám, že s touhle maskou po celý zbytek večera vystačím. Pokynu jim, aby prošli dál, a opět jsem nucena čelit Pansyině útoku. Nakonec jí nabídnu rámě, abych ji doprovodila a ona se mi přitom nevěšela na hlavu.

Jídlo je lehké, nápoje osvěžující -
"Přece nebudeme pít vodu, Malfoyi," ušklíbne se Nott významně. Pravda, na to asi nejsou zvyklí.
"Dvě láhve červeného vína," poručím do éteru a za chvíli je před nás rozklepaný skřítek již staví.
"Tohle se otec nedozví," pronesu významně a je mi to osobně zcela jedno. Zjevně je to něco, co se od Draca očekává. Skřítek přikývne a zmizí, pravděpodobně to jde oznámit Snapeovi.
Blaise začne mluvit o tom, co jeho otce čeká za úkol, a Nott mu přizvukuje. Počkám si na jejich odmlku, než se do konverzace vložím s patřičně dramatickým výrazem.
Začnu mluvit a je mi trochu líto, že jsem se svého vína ještě nedotkla a ani to nemám v plánu. Mluvím dramatickým hlasem, vyprávím o dramatických záležitostech, tvářím se jako drama samotné. Pansy obdivně mrká a téměř nedýchá, Crabbe a Goyle se tváří tupě jako vždycky, Blaise o něčem přemýšlí a Nott nepokrytě závidí, že to není on, kdo může tohle vyprávět.
"...a tak mě kousla Bellua sputalicius," zakončím celé vyprávění dramaticky a zatvářím se povýšeně, už jen tak z cviku.
Pansy se v očích zatřpytí slzy.
"Nic to nebylo," otočím se k ní přezíravě a usměju se. Draco Malfoy, chlapec mnoha protivenství."Vydržel bych mnohem víc, bohužel to způsobuje náchylnost ke krvácivosti kůže. Vylučuje se tím ten jed, víte?"
Narozdíl od chlapců na sobě Pansy nemá jejich kamennou masku. "Jsi hrdina, Draco," zašeptá dojatě a lehce se ode mě odtáhne. V duchu si pogratuluji.
Večeře se táhne v duchu povýšenosti, nedůvěry a snobství. Nikdo si nevšímá nikoho kromě sebe, v čemž jim pomáhá i vypité víno. Přeměna vína ve vodu je mnohem lehčí než vody ve víno a toto kouzlo mi nedělá již dávno žádné problémy, důkladně jsem se jím totiž zabývala loňské prázdniny. Nyní mi přijde vhod. Nevšímá si toho nikdo.
Pansy sice celý večer obdivně vzdychá, ale drží si ode mě odstup. Ostatní také tak. Nakonec nedochází k žádným důvěrným rozmluvám v noční zahradě s bílými pávy, neprobíráme dokonce ani nejnovější Voldemortovy plány a naši nezastupitelnou roli v nich. Jen letmo zmíníme návrh na ovládnutí světa a chvíli se zdržíme u probírání toho, s čí likvidací v profesorském sboru začneme, až nám i Brumbál bude klečet u nohou.
Draco_and_Pansy_by_DoujimaYuri"McGonagallová."
"Hagrid."
"Trelawneyová."
"Prýtová."

Snapeovo jméno nepadne, zjevně je u svých zmijozelů zapsán dobře.
A večer pokračuje.
Vína jsou dopita a v dobrém rozmaru nechám skřítka donést láhev whisky. Zaklínadlo na její přeměnu je obdobné jako u vína.
A večer pokračuje.

"Draco."
"Pansy?"
"Pro lásku se musí trpět,"
vzdychne teatrálně, nakloní se ke mně a přivře oči.
"Nevím, jestli to po tobě smím žádat, Pansy," ušlechtile zašeptám a fouknu jí do obličeje. Psi to mají rádi.
Slastně zavrní. "Smíš, Draco."
Upřímně se pomodlím, aby mě v tuhle chvíli Snape nesledoval, zavřu oči a nakloním se k ní.
Naše rty se dotknou a v tu chvíli se tento svět rozplyne.

(Severus Snape)

Zabořen v křesle probírám se i po zbytek večera Luciusovými listinami; tohle čtení neomrzí. Jedním uchem naslouchám konverzaci z Hravě purpurového salónku – buď jsem jeho název zaslechl špatně, nebo byl mezi předky Malfoyů nějaký Lockhart – který má od chvíle, kdy jsem tomu pomohl drobným kouzlem, velmi tenké stěny. Dozvídám se o svých zmijozelech věci dosud netušené, byť jim je nutno přiznat k dobru, že několik dní prázdnin nezničilo všechen respekt k hlavě jejich koleje. Samozřejmě se potvrzuje, že Nott je chytrý jako opice, Goyle tupý jako tetřev a Pansy by potřebovala promluvit do duše. Slečna Grishamová se drží uspokojivě. Začínám věřit tomu, že mého zásahu nebude třeba.
Ve chvíli, kdy se svět začne měnit, vyskočím ještě na nohy a jemné stránky obchodních smluv se kolem mě rozletí po zemi. Ten pohled mi zvláštně utkví – kontrast indigového koberce a bílých listů – vzápětí mi ale všechny smysly pohltí nevýslovný zmatek.
Spousta lidí, všichni mluví, smějí se, překřikují. Nějakým způsobem jsem ve středu toho zmatku – neznámá postarší žena mi upravuje hábit, druhá čechrá vlasy, mohutný brunátný chlap mě nepřestává poplácávat po ramenou a nabízet mi panáka whisky. Rychle zjišťuji, že já nejsem já, při pohledu do zrcadla, které visí kousek od nás, spatřím neznámého mladého muže ve slavnostním hábitu toho typu, který byl na vrcholu své oblíbenosti před více než deseti lety. Poblíž nenacházím nikoho, kdo by mi připomínal slečnu Grishamovou. Průhledem ze stanu se zlatavými stěnami vidím, že venku se chystá slavnost – scházejí se lidé a postupně usazují na židle postavené v mnoha řadách za sebou.
"Je to pro tebe významný den, drahoušku," drmolí jedna z těch ženských, "usmívej se přeci trochu!"
"Jen ho nech," praví bodře muž a opět mě poplácá po zádech. "Bez trémy, to by ani nešlo!"
Pracně vykouzlím na své tváři výraz co možná neurčitý. Stále netuším, o co jde.
Do stanu vklouzne mladá dívka ve stříbřitých šatech. "Nevěsta už je připravená," řekne a připadám si v té chvíli, jak kdyby mě někdo praštil příruční Encyklopedií endemických rostlin Jižní Ameriky, svazek Ji-Pa. To nemůže být pravda. Prostě ne. Začínám si být jist tím, kde najdu slečnu Grishamovou – kde bych našel slečnu Grishamovou, pokud bych to nechal zajít dost daleko – což ale rozhodně nemám v úmyslu.
"A už objevili dokonce i tetičku Silvii. Můžeme začít!" Povzneseně se na mě zahledí – jak známo, z hlediska družiček je ženich na svatbě jenom mrzutost, bez které to nejde – a opět vyběhne ven.
"Tak moment," řeknu. "Možná bychom to měli ještě promyslet..."
"To přijde na každého," dostane se mi dalšího poplácání na namožená ramena. "Nervy, mladíku, nervy! Trochu whisky?"
Dám si.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Přátelé pana Draca zrzka 21. 11. 2008 - 05:28
RE: Kráska a Smrtijed - Přátelé pana Draca mae 21. 11. 2008 - 07:30
RE: Kráska a Smrtijed - Přátelé pana Draca hermione007 02. 12. 2008 - 11:36
RE: Kráska a Smrtijed - Přátelé pana Draca nerla 02. 12. 2008 - 14:01