Kráska a Smrtijed - Život, vesmír a vůbec

30. listopad 2008 | 12.00 |

Kapitola dvacátá pátá.

Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

smysl zivota2(Vanja Grishamová)

Nové kulisy se kolem nás zhmotní s nepříjemnou ostrostí. Příjemný pařížský dvorek jen trochu páchnoucí od všeho, co se na něm kdy dělo a co se na něj kdy odhodilo, je nahrazen strohostí hladkých stěn, které samy vydávají světlo. V místnosti je okno a ačkoliv je zavřené, zaléhá k nám skrz něj hlas řečníka a jásání davu.
Slunce svítící do místnosti má zlatavou barvu, jakou může mít jen babí léto, a za oknem létají ptáci.
V místnosti jsme sami, jen my a jakési zařízení zabírající celou jednu stěnu. Plné ovladačů, pák, čudlíků, světýlek, prohlubní a výstupků, lehce hučící a neosobně své.
Pohlédnu na Snapea, kterého se stále držím. Vypadá jinak než předtím i než by vypadat měl. Je hladce oholený, černé vlasy má úhledně zastřižené a čisté. Tvář má mladou a vcelku příjemnou. Na sobě má černý oblek s oranžovou košilí a o něco tmavší kravatu.
Pochopím, že i já jsem muž, věkově a oblečením Snapeovi podobný. Není to nic, co by mě dvakrát těšilo, ale jestli tentokrát budu ušetřená všech randat...
"Promiňte, Constance, budete si muset najít jiného milence."
Snape je tedy alespoň natolik v pořádku, aby mohl mluvit. Pustím ho, nechám ho, aby se převalil na záda. Oči má otevřené a bolest, kterou v nich vidím, je v hlubokém rozporu s tím, co právě říká; s tím, jakým způsobem to říká. Kousavost, jízlivost, sarkasmus, to vše působí jako pouhá obrana před světem i sebou samým. Čeká, že se bude muset bránit přede mnou? Těžko, snad to tedy říká kvůli sobě.
"Můžu vám ošetřit nové rány?" zeptám se ho místo toho.
Vyrazí ze sebe něco vzdáleně podobného vyštěknutí smíchu. Jeho oči zběžně prolétnou místností. "Připomeňte mi v září, abych vám podepsal ošetřovatelskou praxi. U Munga byste ztrácela čas," řekne a absence odporu je patrně souhlasem.
Ohlédnu se ke stěně a přemýšlím, jestli ho tam mám prostě dostrkat nebo se tam doplazí sám. Ležet na zemi nemůže být příjemné, spíš by upřednostnil být alespoň opřený v polosedě... rozhodnu se na to zapomenout.
"Pokusím se sehnat nějaké obvazy," prohlásím a zvednu se. V místnosti jsou i dveře, které se stěnou trochu splývají... ale kliku mají.
"Kde jsme?" zeptá se a pokusí se posadit. Znovu si kleknu, pokusím se obrnit před vražedným pohledem a pomůžu mu.
"Nevím," odpovím po pravdě.

"Zkusím to zjistit cestou."
Přikývne.
Ujistím se, že se zase nesesune na zem, a odhodlaně vyjdu ze dveří.

"Fouku!" Jsem skoro v polovině chodby, stejně neosobní a nepřirozeně čisté jako byla místnost, když mě zarazí cizí hlas. "Děje se něco? Potřebujete něco? Už za chvíli...!"
Co mu na to mám říct?
Muž, který se vynořil na druhém konci chodby, je oblečený stejně formálně jako já, ale tvář má zpocenou a nervózní. Těkavý pohled prozrazuje napětí a třesoucí se ruce strach nebo Parkinsona.
"Menší nehoda, je tu lékárnička?" pokusím se o co možná nejneutrálnější odpověď. V každé instituci by měla být lékárnička.
Muž jen vyvalí oči. "Co se stalo? Co se děje?"
"Poslyšte, už za chvíli to přijde, sám jste to říkal! A do té doby musím sehnat lékárničku!" Mám pocit, že se topím v neznámu. Bude zázrak, když neplácnu něco, co mě prozradí.
Muž kupodivu zkrotne. "Jistě, pane Fouku," odpoví mi škrobeně. "Dojdu pro ni hned, počkejte tady."
O malou chvíli a jeden nevěřícný a uražený pohled později už držím v rukou něco, co připomíná ze všeho nejvíc bílý kvádr.
"Ještě vodu a hadr," poručím si, jak mi otrne.
Dostane se mi dalšího skoro nepřátelského pohledu. "Naše lékárničky mají vybavení v pořádku."
Sakra. Fajn.
Otočím se a vrátím se do dveří, ze kterých jsem odešla.

(Severus Snape)

Zvláštní, o kolik je všechno snazší, když slečna Grishamová alespoň vypadá jako muž. Tentokrát mladý muž, zřejmě stejně jako já, a naše postavy jsou takřka opakem té, ve které jsem pobýval ještě před chvílí. Světlá pleť neošlehaná větrem a sluncem, žádné jizvy ani mozoly od jílců zbraní. Místo svalů jen pohodlné úřednické polstrování.
A žádná magie. Budiž proklety mudlovské knihy.
Tělo, ač mladé, není zřejmě přivyklé nepohodlí a dává mi pocítit každou oděrku. Přesto se nějak dostanu na nohy a přistoupím k oknu, opřený o zeď pozoruji dav venku a snažím se pochopit. Marně. Celé to nejvíc ze všeho připomíná obřad při vyvolávání démona, ale necítím zde stopu magie, vlastní ani cizí. Je snad možné, aby její odlišnost byla tak výrazná, že bych ji vůbec nezaznamenal?

Nevelké náměstí lemované stromy je plné lidí a v přilehlých ulicích se převalují další. Na pódiu potaženém látkou jásavé barvy stojí jakýsi muž a hovoří do mikrofonu k zástupu: "Ó lide, vyčkávající ve stínu Hlubiny myšlení! Ctní potomci Vrúmfondla a Majikthise, největších a skutečně doopravdy nejzajímavějších Punditů, jaké kdy vesmír znal... čas čekání je u konce!"
Dav propuká v bouřlivý jásot. Ve vzduchu se vznášejí vlajky a konfety a všude se ozývá pískot. "Sedm a půl miliónu let čekala naše rasa na tento Velký den, od nějž si slibujeme to správné Osvícení!" vyvolával jásavě řečník. "Den Odpovědi!" Vzrušený dav odpověděl neméně jásavým hurá. Děsivý pohled.

Dveře se otevřou a dovnitř se protáhne slečna Grishamová. Měl bych jí někdy říct, že v těle muže by se měla chovat sebevědoměji – neodbytný vjem zženštilosti je u takového mladíka obzvláště nápadný.
"Už nikdy," zaznívá zvenčí, "se ráno neprobudíme, abychom si kladli otázku: Kdo vlastně jsem? Jaký smysl má můj život? A bude z kosmického hlediska skutečně vadit, když nevstanu a nepůjdu do práce? Neboť dnes jednou provždy zvíme prostou a jednoduchou odpověď na všechny tyto palčivé problémy Života, Vesmíru a Vůbec!"
"Stále netuším, kde jsme,"
řekne na uvítanou slečna Grishamová. "Jenom že se jmenuji Fouk." Pozvedne nevelkou bílou krabičku. "Lékárnička."
Dav venku propuká v další vlnu nadšení. Odvrátím se od dívky zády – spíš proto, že nevěřím této tváři než z ostychu – a sundám si sako. "Vypadá to jako magický nebo náboženský obřad," konstatuji. Skoro dívčí vyjeknutí mě přiměje se prudce otočit zpět. Bílá krabička se sama rozkládá na několik samostatných prvků, z nichž některé připomínají mechanické pavouky na dlouhých, pružných nohách. Pavouci se rozeběhnou ke mně a začnou mi šplhat po nohavicích.

Pokusím se je setřepat a smést rukama, překvapivě obratně však uhýbají a hbitě stoupají výš. Pak ucítím bodnutí a svaly se mění v rosol, myšlenky plavou v mlze... ztěžka dosednu na zem. "Byl to jed," vypravím ze sebe a uvědomím si, že dívka jenom přihlíží a výraz v její tváři nedokážu přečíst. Zradila mě? Ne, to já jí... snad, já nevím, plete se mi všechno dohromady, ale jsem si jist, že si to všechno zasloužím, protože jsem provedl něco strašlivého.
Zatímco se potácím na pokraji vědomí a plný odporu vnímám lehké doteky těch věcí na kůži, mladík s duší Vanji Grishamové podřepne vedle a se zájmem přihlíží. "To je úžasné," řekne nadšeně. "Škoda, že to nevidíte!"
Doufám, že to přežijeme. Zabiju si ji sám.
Možná jsem chvíli spal, nebo snad ne a čas si kráčel po svém. K plnému vědomí mě probralo další ostré bodnutí – promerlina, to jsou absurdní způsoby! – a mladík Grisham mě okamžitě začal zvedat na nohy.

"Už to začíná," říkal neklidně, "nevím co, ale..."
Odstrčil jsem ty ruce a zdvihl se sám. Kromě jisté malátnosti jsem na tom byl dobře – nic mě nebolelo, rány byly perfektně ošetřené a nějakém záhadným způsobem jsem byl oblečen do čisté košile. Zdejší magie tedy není úplně neschopná.
Rázem bylo jasné, co bylo myšleno tím začíná. Stěna pokrytá barevnými světly, páčkami, ciferníky a desítkami ukazatelů ožívala, sílil zvláštně mechanický hukot a do všeho toho cvakání, tikání, drnčení a zvonění se ozvalo z jedné zdířky zřetelné: "Dobrý den."

(Vanja Grishamová)

"Dobrý den," ozve se ze stěny před námi. Místnost se vyplní podivným očekáváním.
"Dobrý den," odpovím nakonec taky. Snape se jen zamračí.
Nastane další ticho, ve kterém slyšíme zpoza okna tlumené jásání davu přerušované nesrozumitelným proslovem řečníka.
"Mám pro vás Odpověď," ozve se nakonec majestátní hlas z reproduktoru.
"A jak zní?" zeptám se co možná důstojně, když Snape stále mlčí. Nesouhlasně? Tohle tělo je zvláštní, mám problém číst z jeho chování.smysl zivota3
Počítač se znovu odmlčí. Tak chce nám něco říct, nebo ne?
"Nebude se vám líbit," poznamená nakonec.
Jestli je ta odpověď směřovaná na zdejší lidi, tak je mi jich líto. A počítač přece nemůže být vševědoucný, že ano, takže ano, nás se to netýká.
"Proč ne?" zeptám se.
"To poznáte, až ji uslyšíte."
Nikdy bych si nepomyslela, že rozhovor se strojem může být tak komplikovaný - skoro horší než se ženskou. Dospělou, samozřejmě.
"A řekneš nám ji?"
"Jistě."
A Snape mlčí. Poněkud nezvyklé... asi se bojí, že by se po jeho zásahu do hovoru počítač roztavil a odtekl a my nemohli splnit zdejší potenciál knižního děje, ať je to, co je to.
"Teď?"
"Samozřejmě."
Chtěla bych držet v ruce velké kladivo nebo velký elektromagnet nebo kýbl vody. Nebo všechno.
"Takže?"
"Ale opravdu se vám nebude líbit," poznamená počítač.
"Mluv!"
"No dobře," řekl klidně. "Odpověď na Velkou otázku..."
Aha...?
"Života, vesmíru a vůbec...," mluví dál počítač.
!!!
"Je..." počítač se opět odmlčí.
"Můžu hádat?" nevydržím to. Snapeovi vylétne jedno obočí vzhůru - známka toho, že rozhovor, který později budeme mít, se mi ani trochu nebude líbit.
"Ano?" Dokonce i počítač se snaží znít překvapeně.
"Čtyřicet tři?" Pusa se mi zkroutí v křeči, jak přemáhám smích. Ale nemohu si přece nechat ujít příležitost zmást Hlubinu myšlení. Nakonec nám onu Odpověď stejně řekne, musí mě opravit. Takže jsem snad neprovedla nic strašného.
Na okamžik zapanuje ticho.
"Čtyřicet dva," oznámí Hlubina myšlení s nedostižnou důstojností a klidem nakonec.

(Severus Snape)

"Jistě," přikývnu s kamennou tváří, což je výraz, ke kterému tento člověk naprosto nebyl stvořen. "To dává smysl."
"Ano."

Vedle mě se ozve přidušené uchechtnutí.
"Naprostý." Prohrábnu si rukama vlasy. Jsou příliš krátké.
Zvenčí se okny protáhne obzvlášť hlasité jásání.
"Ano."
Začínám si být jist, že ta bytost nebude živý člověk. "To je golem?" otočím se k dívce, která zjevně nebere celou záležitost příliš vážně, ačkoli se tak snaží alespoň předstírat. Velmi nedostatečně. "Knížka se jmenuje Stopařův průvodce po Galaxii. Ten počítač je Hlubina myšlení," odpoví přičinlivě. Zakryje si rukama tvář a zřejmě přemáhá smích. Opravdu si budeme muset promluvit o rozdílech v gestikulaci mužské a ženské populace.
"Počítač." Ten pojem jsem už rozhodně někde zaslechl. "Mechanický mozek."
"Ano. Zkonstruovaný proto, aby našel odpověď, kterou nám právě řekl. Problém ale je v tom, že nikdo nezná znění té otázky."
Počítač jen užasle mlčí. Nebo možná znuděně.
"A my teď máme vyjít ven a sdělit zfanatizovanému davu lidí, že odpověď na otázky vesmíru, života... a tak dále... je čtyřicet dva."
Pokrčí neurčitě rameny. "V té knížce potom postavili jiný počítač, větší a výkonnější, který měl přijít na znění oné otázky, ale pár minut před dokončením toho výpočtu ho zničili Vogoni kvůli stavbě dálnice." Zarazí se, jako by si uvědomila, že vynechala něco podstatného. "Ten další počítač je Země."
"Víc by mě zajímalo, co se před tím vším potom stalo s těmi dvěma zoufalci, v jejichž tělech jsme se právě ocitli,"
zavrčím.
Slečna Grishamová se konečně rozhodne moudře mlčet.

Pokusím se propálit pohledem několik obvodů, ale Hlubinu myšlení to nechává chladnou. Nejspíš mám modré oči a těmi se propaluje opravdu špatně.
"Zvláštní. Skoro jsem čekal, že se nás chvíli někde nebudou pokoušet zabít," pravím po delší chvíli marných úvah nad tím, jak se vyhnout lynčování.
"Třeba nebudou," praví slečna Grishamová optimisticky. Optimisty bych házel ze skály hned po narození. "Třeba aspoň oni můžou chápat, kdo udělal chybu."
"Pojem ´chápat´ a ´dav´ nejsou pojmy, které by šly dohromady, slečno Grishamová. Bohužel pojmy ´student´ a ´chápat´ také ne,"
konstatuji.
"Je to dav, ale pořád jsou to lidi. Aspoň myslím..." pípne.
Taková do nebes volající naivita! "Vy myslíte?" Mohu se jen pokusit spolehnout na to, že je ta kniha pro dost malé děti, aby následky nelibosti lidí tam venku byly přístupné i před dvaadvacátou hodinou.
Zvenčí se ozývá skandování. "Hlubina! Hlubina!"
"Ta čest patří vám, vážený Fouku," pokynu ke dveřím na balkón. "Zkuste tu odpověď natáhnout alespoň na dvě věty, ať si zasloužíte svůj plat."
Zatváří se bezradně. "Nechci..." I v tomhle těle rázem vypadá na svých čtrnáct let. Je znát, že se přestala bavit, že začala brát naši situaci vážně.
"A co chcete?" přimhouřím oči a trochu pohrdavě se ušklíbnu. "Plyšového medvídka s mašlí a sklenici mléka před spaním?" Tohle většinou zabere.

(Vanja Grishamová)

Jen stisknu rty a sklopím pohled. Tentokrát vydržel Snapeovi záchvat lidskosti neobyčejně dlouho, ačkoliv ho podezírám z toho, že to bylo patrně dáno touhou po přežití. Pro lékárnu by si sám dojít nedokázal, asi.
"Proč to mám říkat já?" troufnu si ještě, ačkoliv nejsem daleka tomu, abych podlehla. Neutíkám!
"Lekce v realistickému přístupu k životu," zašklebí se a já tak pojmu podezření, že se konečně začal bavit i on.
"To v osnovách nemáme," podotknu ironicky. Chce se bavit? Nechť je tedy výměna rolí dokonalá. "Snad to budeme probírat v rámci lektvarů?" Udělám krok směrem k balkónu, přesto ale čekám na odpověď. Myšlenka na povzbuzení je naivní a dobře si to uvědomuji... ale co kdyby?
"Probíráte to v rámci lektvarů," řekne suše. "Nebo snad nemáte ten dojem?" Řečnická otázka.
Taky pravda.
Ztichnu a udělám těch několik kroků ke dveřím nad jámu lvovou. "Na balkóně bychom měli být asi oba," podotknu tiše. Pořád by mohl říct... něco.
"Jdu hned za vámi." Ano, třeba tohle.
Otevřu dveře a v davu někdo vykřikne. A zapanuje - oproti všem zákonům davové akustiky - absolutní ticho. Ohlédnu se za sebe a oříškové oči mi pohled oplatí bez jakýchkoliv emocí.
Najednou nevím, co mám říkat.
Dav čeká.
Mohla bych utéct, kdyby Snape nestál ve dveřích.
Skoro se podivím zjištění, že mám takový problém něco říct, když jsem tak vysoko, že se mi nemůže nic stát. Čím to je?
A dost!
"-." Oslovení "lidé" ale nemusí být v pořádku! Takže bez oslovení.
"Stalo se to, nač jsme všichni tak dlouho čekali." Proč předtím jásali po každé řečníkově větě, ale teď panuje takové ticho? "Hlubina myšlení nám zjevil svoji odpověď na základní otázku života, vesmíru a tak vůbec." Doufám, že to tak nějak bylo. "Otázka je ale složitější, než by se mohlo zdát!" Dav se nehýbá, ale propaluje mě příliš mnoho pohledů, než abych si mohla dělat naděje, že třeba všichni usnuli nebo tak. "Hlubina myšlení nám poskytl návrh stroje, který bude schopný sestavit celou tu otázku, díky níž pochopíme odpověď, kterou jsme dostali." Miluji dlouhá souvětí - třeba se v tom ztratí a nepochopí, co říkám. A teď finále: "Odpověď na velkou otázku života, vesmíru a vůbec... je... čtyřicet dva."
A dav mlčí.
Ustoupím drobný krůček dozadu, jen docela malinký, abych se ztratila z očí, abych mohla-
Zády narazím do Snapea a cítím, jak mě jeho ruce postrkují zpátky, hezky dopředu před něj, do první linie.
A dav mlčí.
A potom začne hučet.
"Vážně je nutné, abychom tady ještě dále byli?" obrátím se na svého profesora dost zoufale.
"Pokuste se je uklidnit," řekne zvláštně prázdným hlasem a nedívá se na mě, ale na náměstí pod námi. "Jestli se rozzuří, začnou po sobě šlapat."
"A čím? Proč to neuděláte vy? Já jim můžu říct, že za necelých pět miliard let ten počítač zničí Vogoni! Já nevím nic o psychologii davu!" Argumentuji poněkud hystericky, přesto se mi ale zdá, že vcelku logicky.
"Zajímavé," pozdvihne obočí, "připadalo mi, že se zatím bavíte docela dobře." Pokročí pak s kupředu, ostatně nezbývá mu nic jiného, a opře se rukama o zábradlí. "Lidé! Vy všichni tady dole!" spustí tak, že jeho hlas patrně zaléhá i do všech vedlejších uliček. "Čtyřicet dva! Tak zní odpověď Hlubiny myšlení, nejdokonalejšího počítače, jaký byl kdy stvořen. A vy všichni jste byli u toho!" Snapeova dikce mi přijde přehnaná - ale zdá se, že dav minimálně naslouchá. "A stejně tak vy všichni, zrovna vy, kteří jste dnes smysl zivota1přišli, budete u toho, až začne nové kolo stvoření." Zdá se mi, že Snape pracuje na znovuotevření ran, které utržil v posledním souboji - gesta jsou velmi prudká a rozmáchlá.
"Poslechněte si nyní slova moudrého Pundita," ukáže důrazně na dosavadního řečníka, který o kousek dál postává na tribuně, "který vám poví víc o skvělé budoucnosti, která nás všechny čeká!" Obratné vyvléknutí se z povinností. Psychologie davu jde zjevně Snapeovi stejně špatně jako mně - což je znát i v jeho hodinách.
"Teď už můžeme jít?" zeptám se opatrně.
"Musíme."

(Severus Snape)

Lektvary mají jednu neskonalou výhodu – netřeba je k jejich účinku přesvědčovat. Máloco mi je protivnější než zbytečná slova a máloco vzdálenější, než řečnění k davům. Nicméně účelu bylo dosaženo: lidé se zastavili a naslouchali tomu, co jim bylo říkáno; a plynule se zaměřili na jiného řečníka. Těžko říci, jak dlouho jim to vydrží.
Vběhli jsme zpět do místnosti k Hlubině myšlení. "Stůjte," pravil počítač, zatímco slečna Grishamová už brala za kliku dveří. "Máte na mě svou otázku."
"Chci vědět jediné, a to jak se odsud dostaneme,"
zavrčím. "Bohužel nemáme sedm a půl milionu let..."
"To opravdu ne,"
odvětil ten stroj. "Spíš sedm a půl vteřiny."
Měl pravdu, byť to na jeho poměry byla odpověď velice ukvapená.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Život, vesmír a vůbec hermione007 02. 12. 2008 - 12:10
RE: Kráska a Smrtijed - Život, vesmír a vůbec mae 02. 12. 2008 - 12:11