Kráska a Smrtijed - Otec a syn

15. listopad 2008 | 12.00 |

Kapitola devatenáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

DHCh1MalfoyManor(Vanja Grishamová)

Nepoznávám nové prostředí, tuhle knihu asi neznám.
Potom ale spatřím muže vedle sebe, člena školní rady, trestaného a viny zproštěného smrtijeda, otce jednoho z těch nejvíc kluzkých zmijozelů ve škole. Luciuse Malfoye.
Z jeho šedých očí čiší chlad, když na mne pohlédne, a z toho pohledu mě zamrazí ještě víc, než kdy bylo možné z černého pohledu profesora Snapea.
"Jistě, otče," odpovím pokorně a doufám, že se ho má slova aspoň trochu dotknou.
Nezdá se.
Projdeme honosnou branou a pokračujeme honosnou zahradou k honosnému domu, kde v honosných dveřích stojí žena s dlouhými světlými vlasy, velmi krásná a k zbláznění upjatá a chladná.
"Luciusi," přivítá muže, který jde přede mnou, neosobním polibkem na tvář. "Draco," změří si pohledem i mě, rukou mi projede vlasy a urovná klopu kabátu, který mám na sobě. Z perfekcionalismu, není v tom ani za mák mateřské něhy.
Vejdeme do vstupního salónu. Domácí skřítci se postarají o kabáty a zase rychle zmizí.
"Běž do svého pokoje, Draco," nepodívá se na mě Snape a odejde s onou ženou jedněmi dveřmi.
Zůstanu stát zcela bezradně v salónu. Snape to tady dost možná zná, jestli je smrtijed a jestli je i Lucius Malfoy smrtijed, jak se o něm tvrdí, je to pravděpodobné.
"Skřítku!" odvážím se nakonec, když už jsou oba rodiče bezpečně z doslechu.
"Pane Malfoyi?" objeví se přede mnou jeden okamžitě.
"Chci, abys přede mnou oprašoval koberec cestou do mého pokoje. Zdá se mi poněkud špinavý."
"Gibby tady dnes uklízel, pane Malfoyi! Gibby se omlouvá, jestli snad nějaké smítko... z klopy kabátu... Gibby se strašně stydí! Jistě, pane Malfoyi, prosím!"
Nenávidím sama sebe, když následuji skřítka, který vrásčitýma a zjizvenýma rukama ometá koberec a vede mě ke mně.
Konečně se ocitnu za zavřenými dveřmi. "Mohl bys mi přinést nějakou hojivou mast, Gibby?" zeptám se a svoji chybu si uvědomím až ve chvíli, kdy se skřítkovi v údivu rozšíří oči. "Okamžitě!" přimhouřím oči výhružně a doufám, že ji tak alespoň částečně napravím.
"Má Gibby pána ošetřit nebo poslat pro rodinného doktora?"
"Řekl-" Stihnu se zarazit včas. "Řekl jsem mast, hned.

A potom mě nech."
Mast se objeví na stolku, skřítek zmizí.
Zhroutím se na postel a snažím se vzpomenout na ty přátelské obrazce za zavřenýma očima. Nejde to.

(Severus Snape)

Malfoy Manor. Jako doma. V kůži svého přítele, s jeho ženou po boku. Jak skvělá ironie.
Vyznám se tu obstojně, nejen v prostorách vyhrazených dočasným hostům. Lucius opravdu je přítel - alespoň tak moc, jak se dokáží spřátelit dva lidé, kteří si nikdy nepřipustí, zda o to skutečně stojí. Nikdy jsme si nekonkurovali a přesto jsme jeden pro druhého byli společností bez nutnosti kompromisů. A to je vzácné. Věděl jsem, že mu mohu plně důvěřovat, minimálně do okamžiku, než vyjde najevo má dvojí hra. Každý se občas potřebuje s někým napít.
A Narcissa, má kdysi obdivovaná, krásná Narcissa. Dnes jsem rád, že vím o jejich vztahu dost na to, abych se nemusel obtěžovat předstírat nějaké city. Všichni tři Malfoyovi jsou si ve skutečnosti nečekaně blízcí; ale to není nic, co by se týkalo běhu všedních dnů.
Trocha nic neříkající konverzace lidí, kteří se více zabývají vlastními myšlenkami než jeden druhým, a mohl jsem své ženě popřát dobrou noc. Že by jí na mně mohlo být něco nápadného, jsem se neobával. Byla vážně skvělá ve způsobu, jakým neviděla nic, co nechtěla. Pátrat po původu Luciusových nálad se nevyplácelo.
Co jsem potřeboval, to jsem se dozvěděl a vydal se za slečnou Grishamovou. Ocitnout se náhle v těle chlapce musel být podivuhodný zážitek, jehož ekvivalent v opačném gardu mě snad nečeká.

Ke dveřím svého kmotřence, nyní syna, který je ve skutečnosti dívka, jsem trefil dlouhými chodbami sídla bez potíží. Zaklepal jsem a vešel ihned dovnitř.
"Draco."
"Otče."

Rychle jsem se přesvědčil, že tu s námi není žádný domácí skřítek. "Slečno Grishamová, předpokládám, že víte, kde jsme a co jsme zač."
"Jména ano. Jinak o tomhle kolem nevím nic," zahrne do mávnutí ruky všechno, na čem se skví nálepka Malfoy."Jenom co se povídá ve škole."
Usadím se v křesle, nohu přes nohu, holí si poklepávám o botu. Luciusova gesta se mi připomínají jedno po druhém - ještě pár hodin a pravého Luciuse by zavřeli za podvod.
"Kromě nás tří tu momentálně nikdo není, takže budete mít čas se zorientovat. Víte v jaké jsme knize?"
Pokrčí rameny. "Nevím, možná nějaká encyklopedie nebo dějiny něčeho." V modrých očích nezájem. To se tedy nezměnilo. Mám bohužel důvod předpokládat, že její momentálně docela věrohodná odtažitost je výsledkem vývoje událostí, nikoli kvalitního hereckého výkonu.

"Takový typ knihy by dával naději na naplnění banálního, pro Malfoyovi charakteristického děje," uvažuji nahlas a dívám se někam přes její hlavu. "Prošel jsem v rychlosti korespondenci. Zítra," sáhnu do kapsy a vytáhnu několik obálek, "pořádáte pro své spolužáky ze Zmijozelu večírek. Samozřejmě jen pro ty, kteří mají dost bohaté a vlivné rodiče, aby byli skutečně zajímaví." Obálky hodím na stolek.
Na okamžik zavře oči. Když je otevře, jsou v nich emoce, které ji dělají Dracovi podobnou ještě méně, než kdykoli před tím. "Neznám je - jménem, podobou ani charaktery."
Zamračím se a natáhnu opět pro obálky. Ještě než se do nich ale pustím, mávnutím hůlky přivolám skřítka a objednám pro nás pro oba nějaké občerstvení. Naše poslední slušné jídlo je otázka skoro pro kalendář.
"Crabe a Goyle. Říkáte jim příjmením. Jsou to vaši nohsledi, jsou pomalí a tupí a nebude jim divné, pokud je budete zcela přehlížet, případně si z nich tropit posměšky." Moji drazí zmijozelové, čekal jsem, že o vás do konce prázdnin neuslyším.
"Blaise Zabini. Říkáte mu Blaisi. Chovat se k němu můžete jako rovný k rovnému, nejste přátelé. Na místě je uhlazená zdvořilost a mírná přezíravost."
Otevřu další obálku s potvrzenou účastí. "Theodore Nott. Vypadá jako krysa a má její povahu. Nepřistupujte na jeho vtípky a vyhněte se jakékoli důvěrnosti s ním. Víte, že si můžete být vzájemně užiteční, ale zatím o to ani jeden nestojíte."
Poslední. Na okamžik se nepatrně zarazím. "Pansy Parkinsonová. Vaše dívka."
"Ne,"
zazní okamžitě. Tázavě pozdvihnu obočí. Není to vůbec Malfoyovské gesto, nesmím na to později zapomínat.

"Zruší se večírek, když si zlomím nohu?" zeptá se slečna Grishamová a zřejmě to myslí vážně.
"Zapomněla jste, že jsme opět v běžně fungujícím světě," řeknu ostře. "Nápravná kouzla zaberou sotva pár minut a za dvě hodiny budete opět chodit. Jak si představujete, že se odsud dostaneme, pokud se budete před vším schovávat?"
Přimhouří oči. "Rozejdu se s ní."
"Nepřichází v úvahu. Budete k ní milá, budete se chovat jak náleží a používat správné vidličky při večeři. Je na čase chovat se odpovědně, slečno Grishamová. Příliš často utíkáte."

Pohodí hlavou. "Neznám víc druhů vidliček. A pak - ano, utíkám. Nevím, proč si svět vybral zrovna mě a proměnil mi život v peklo, ale nehodlám mu to usnadňovat. Mně to taky nikdo neusnadňuje." Střelí po mně pohledem. "Existuje důvod, proč se s ní nemohu rozejít?"
"Protože Draco by to neudělal. Hodláte trávit čas zde utápěním se v sebelítosti?"
"Chcete mě za to přeřadit do Mrzimoru?"
"Cítila byste se tam jako doma."
Nemírním pohrdání v těch slovech. Je třeba ji trochu vyburcovat.
"Zato Zmijozel je mi na hony vzdálený. Jak si myslíte, že to tady můžu zvládnout? O tomhle světě nevím nic!"
Nadechuji se k pádné odpovědi, když mi veškeré duševní pochody zmrazí důvěrně známý vjem pomalu sílící bolesti. Poznávám okamžitě její poselství. Chvíli strnule zírám před sebe. Malfoy má své znamení, jak jsem právě zjistil, nepatrně posunuté výš směrem k lokti. Je to nepatrný rozdíl, který na sebe strhává nepřiměřenou pozornost.

"Možná je ještě jeden způsob, jak naplnit náš zdejší... osud." Pohlédnu jí ostře do očí. Je možné, že by to byl náš skutečný úkol zde? Pak ji ale musím vzít bezpodmínečně sebou.  "Vyberete si audienci u Pána Zla, slečno, nebo malý večírek s několika spolužáky?" Chci to říci hodně zle, ale šok z náhlé bolesti i vědomí očekávaného mírní ta slova.
Nevěřícně zamrká. "To nemyslíte vážně, že ne," ujišťuje se.
Vstanu z křesla. "Naprosto." Na Malfoye, muže plného vášní, je to až příliš chladný hlas. Zapracuji na tom.
"Nemám utíkat? Tak mi řekněte, co je lepší. Mám se přece spoléhat na moudré rádce." Dokonce se jí to podaří říct bez ironie. Pokrok.
"Umíte se zabývat jenom svým strachem," zazní ode mě opovržlivě. "Já za vás volit nebudu." Ne že bych to svými manipulativními slovy již neudělal. "Odejít ale musím okamžitě. Jestli chcete jít se mnou, pojďte. Možná se tak vyhnete té strašlivé hrůze v podobě rande s Pansy."
Nejspíš v sobě dokáže vyburcovat nějakou špetku hrdosti. Vyhrabe se na nohy a zeptá: "Je něco, co bych měla předem vědět?"
Ušklíbnu se. Přivolám skřítka, který obdrží známé pokyny. "Volání odpovídá pouhému shromáždění, patrně se nebude dít nic zvláštního. Draco již na takovém byl. Musíte být zticha a dělat jenom to, co se vám řekne. Za žádnou cenu na sebe neupozornit." Skřítek donese smrtijedské hábity a masky, ukloní se a roztřeseně zmizí. "Oblečte se."
Chvěje se, když si na sebe obléká masku a plášť a já vím, že to, co ji čeká, nebude nic příjemného. Trest za nemístnou zvědavost - stále ve mě doutnají zbytky zlosti za rozhovor se sfingami. Tolik toho chtěla vědět o mé kariéře smrtijeda... ať se tedy podívá zblízka.

(Vanja Grishamová)lucius & draco malfoy

Rána způsobená mravenci nezmizela. Strhám z ní to, co mi tam horliví felčaři dali, a potřu ji mastí, kterou jsem dostala od skřítka. Přinese mi to takřka okamžitou úlevu od bolesti, kterou jsem už ani nevnímala, a jen lehké štípání naznačuje, že se rána začíná zacelovat.
Odložím lahvičku, která vzápětí zmizí, a jen lehce zaváhám, než si udělám další exkurzi do cizího života.
Draco Mafoy. Je tady jeho matka a ač se nezdá, že by překypovala city, jistě si všimne, že já nejsem já. Jsem přece její syn.
Pokoj je velký a bohatě vybavený. Postel s nebesy, noční stolek, skříň a malá knihovna. Soukromý bar, kde jsou vyskládané lahve máslové ležáku a vzadu se schovává jedna láhev staré whisky. Pracovní stůl. Několik křesel, krb, ve kterém nehoří oheň. Na stěně jsou vedle sebe dva obrazy - Luciuse Malfoye a jeho ženy. Jak se asi jmenuje?
Pokročím s prohlídkou toho neosobního místa a nakonec se zhroutím do jednoho z křesel. Co mám teď dělat?
Ozve se zaklepání a dveře se ihned otevřou. Strnu takřka v pozoru v křesle, ve kterém sedím, a očekávám věci příští.
"Draco."
"Otče," odpovím a přemýšlím, jestli nebyla tohle oslovení jen Dracova póza ve škole.
Blonďák se rozhlédne po pokoji, zavře za sebou a začne mluvit.
O večírku.
Mám dívku?
Tohle je poměrně krutý způsob, jak se mi mstít, pane profesore.
Snape pokračuje v urážkách, které mě snad mají vyburcovat nebo naopak zlomit, těžko říct, co z toho. Hlavou se mi honí jediné - co všechno asi Malfoy se svou dívkou dělají? Teď je mu patnáct, přibližně. To znamená, že už můžou dělat všechno, dokonce i legálně. Tohle ne.
Bude smutné, jestli první, koho políbím, bude dívka. A ano, jen políbím. Nic víc.
Trochu mi v přijetí tohoto faktu pomáhá vzpomínka na naši zastávku v Ankh-Morporku. Snape taky hrál, zdá se, že pro něj dost nezvyklou roli velkého milovníka.
Tak tady to budu já, i když z větší části opravdu jen pro rozmar svého profesora.
Naše verbální výměna pokračuje, jsem nařčena ze zbabělosti. Sotva se udržím, abych mu nevmetla do tváře, že já jsem první bránou prošla, zatímco on by neprošel druhou. Štve mě, štve mě, jak mnou jen a jen zametá. Křehkou dívkou v pubertě.
Náhle se postaví a vlepí mi další duševní políček, když mě pozve na schůzku Voldemortových přívrženců. Myslí to vážně? Mě, které se pokusili zabít rodiče?
Půjdu tam a jestli zjistím alespoň nějaká jména, pošlu je do Azkabanu, až se vrátím domů. Špion se pro pomstu prozradit nesmí, ale já ano.
Kývnu, ačkoliv mám strach.
Objeví se skřítek s hábity. Z bílé masky se mi udělá zle, ačkoliv si namlouvám, že je to ještě dodatečná reakce na kudlančí krev. Chvěju se a mám příšerný strach, přesto se obléknu. Jediným svědkem mého překonávání sebe samé je profesor, kterému jsem v lepším případě lhostejná.
Co je tohle za svět, kde je každý každému ukradený? Kam se poděli milující lidé světa mého?

(Severus Snape)

Silné ochrany sídla nám nedovolují se přemístit dříve, než se opět vrátíme zahradou za určitou mez. Kráčíme tou nocí pod hvězdami mlčky, ponoření každý do svých myšlenek. Možná jsem se unáhlil, když jsem vzal slečnu Grishamovou sebou. Mám přeci právě skvělou příležitost zjistit, dalo by se říci nanečisto, jestli bych se přeci jenom nedokázal dostat Pánu zla na kůži několika vhodnými zaklínadly... Bohužel vím až příliš dobře, že by to byla sebevražda. Voldemort je značně paranoidní, pokud jde o jeho obrany, a před kýmkoli s patřičnou mocí se jistí snad všemi dostupnými kouzly.
Zastavím se a pohlédnu na Draca.
"Poznáte, pokud se na vás Pán Zla pokusí o nitrozpyt?" Odpovědí je mi jen zavrtění hlavou. Vytáhnu hůlku. "Legilimens." Jen mírně vstoupím do její mysli, nepokouším se nic hledat a číst. Nemám rozhodně čas ani chuť se probírat myšlenkami plnými toho, jak mě nenávidí - což bude bezpochyby číslo jedna na pořadu dne.
"Pokud ucítíte tohle - a věřte mi, že se nespletete, protože to bude vjem mnohonásobně intenzivnější - okamžitě se přemístíte." Zamračím se. "Zapomněl jsem, že to ještě neovládáte. Takže okamžitě! - mi to dáte najevo a přemístíme se pryč. Je to jediný případ, kdy máte dovoleno ztrácet nervy." Pro případné následky v této realitě snad nezůstaneme dost dlouho.
"Mohla bych se tomu nějak bránit?" řekne a maska hlas zkresluje natolik, že cizí tóny v Dracově hlase takřka nelze rozeznat.
"Nic, co byste se mohla naučit teď a tady a pochybuji, že máte schopnosti se kdy ubránit jemu."
Dostane se mi dalšího přikývnutí. Zaváhám a dodám ještě: "Miluje strach. Nemusíte se snažit předstírat, že ho nemáte."
Uchopím ji kolem ramen a přitisknu k sobě stejným způsobem, jakým jsem vždy viděl Luciuse přemísťovat svého syna. Je to až příliš důvěrné gesto, ale má kromě pohodlí pro přemisťovaného ještě jednu výhodu.
Prásk.
Ve chvíli, kdy se ocitneme v kruhu smrtijedů, je v pozici, kdy ji mohu jednoduše srazit na kolena.

(Vanja Grishamová)

Poté, co Snape vyzkouší, jak moc jsem odolná proti nitrozpytu, a usoudí, že nemám nejmenší šanci, se ve mně usídlí hořkost. Těžko je možné, aby mi tahle návštěva prošla jen tak; a jemu vlastně taky. Jestli je Voldemort opravdu tak mocný, jak se tvrdí, pak ho těžko oklamu zrovna já. Snape - Snape už to dokázal, a ne jednou. Ale je něco jiného předstírat věrnost a něco jiného být někdo jiný, vetřít se a zůstat bez povšimnutí.
Umřu?
Kolikrát jsem si tuhle otázku v posledních dnech pokládala. Kolikrát jsem si řekla - tak ať.
A proč vlastně ne. Nevím, jestli kdy projdeme všechny knížky, nevím, co je s rodiči. Bylo by pohodlnější prostě se nestarat. Už nikdy.
A přesně takhle Pán zla získává nadvládu nad světem, upozorní mě kousek mého havraspársky racionálního já. Strávila jsem příliš mnoho času s někým, kdo se ze mě soustavně pokoušel udělat hadr na boty, než aby to zůstalo bez odezvy. Ale právě teď není na poddávání se vhodná chvíle.
Snape - můj otec - mě vezme kolem ramen a přitiskne k sobě, abychom se mohli snáz přemístit. Skoro tak, jak se se mnou přemisťoval můj otec.

Přemístíme se do kruhu postav v temných kápích a bílých maskách. Ihned jsem silnou paží sražena na kolena, kde zůstanu klečet a koutkem oka se rozhlížím kolem, co dělají ostatní a co mám tedy asi dělat já. Nic, jen klečet.
Ruka z mých ramen vzápětí zmizí.
Jsme na palouku, který lemují uschlé stromy. Obloha je zamračená, nejsou vidět hvězdy ani Měsíc. Tráva pod námi je seschlá, jako by z ní někdo vysál všechen život.
Na tom místě panuje atmosféra strachu a nadvlády.
Čekala jsem větší shromáždění. V kruhu, ve kterém klečíme, je patnáct, maximálně dvacet osob. Patnáct osob, které se třesou strachy o svůj život a své zdraví, patnáct osob, které chtějí pomoct získat nadvládu nelidskému tyranovi.
Voldemorta nevidím hned. Teprve když se odvážím mírně pootočit hlavu, pochopím - je vedle nás, je přímo vedle Luciuse Malfoye. Stojí na vyvýšeném místě, postava bez nosu a s rudýma očima. Vypadá krutě, vypadá nelidsky, vypadá jako šílenec, který se rozhodl ovládnout svět.

"Goyle."
Z kruhu vystoupí postava a padne k zemi před svým pánem.
Pěkné spolužáky si to zvu na večírek.
"Jak pokročil tvůj úkol?"
Hlas je ledový a nepřipouští kompromisy. Otázka ve skutečnosti nezní, jak Goyle v něčem pokročil, otázka zní: "Je hotovo?" Špatná odpověď znamená smrt.
Smrtijed se nezvedne ze země, ale odpoví ihned. "Můj pane, ještě nám to komplikuje Bathwolly, ale zítra už bude hotovo. Všichni budou na svých místech, pod kontrolou."
Voldemort nedá najevo žádnou emoci. "Běž!"
Smrtijed se vrátí zpátky do kruhu.
"Severus Snape."

(Severus Snape)

Svaly po těle se mi napnou, počítal jsem s tou možností, přesto mám však nutkání vstát a pokleknout před svým pánem. Naděje, že budu této scény ušetřen, se tedy nevyplnila. Jako ve snu pozoruji vysokého muže vedle Draca, jak vstává, předstupuje před Pána Zla, pokleká a sklání hlavu.
"Můj pane." Jen stěží poznávám vlastní hlas a tvář po té, co sejme masku.
"V tvém zájmu doufám, že dnes máš lepší zprávy," syčí Voldemort. Podle ostrých tónů v jeho slovech vím, co bude nevyhnutelně následovat, a netoužím toho být svědkem.
"Řád zavedl pravidelné hlídky, pane. Kromě toho v sousedství žije několik čarodějů, jejichž totožnost zná jenom Brumbál. Útok není nereálný, ale pravděpodobnost, že Harryho Pottera někdo včas přemístí, vysoká."
"To není příliš uspokojivé,"
rozléhá se mýtinou rozladěnost našeho pána.
"Dále se mi podařilo zjistit, že se pokusí chlapce přestěhovat. Pevné datum není určeno, ale bude to někdy začátkem srpna." Vidím na svém těle, jak se napíná v očekávání toho, co musí přijít. Opravdu se tak špatně ovládám, zde, všem na očích? Nebo se jenom příliš dobře znám a nepatrné známky napětí jsou mi dokonale čitelné?
"To je málo!" vzkřikne Voldemort. Jistě. Všechno je příliš málo - "Crucio!" - pokud bych rovnou nenaservíroval Pottera na stříbrném podnose. Nehnutě sleduji své tělo v křečích se hroutících k zemi, tvář zhrůzněnou bolestí, vlasy a hábit nasáklé bahnem. "Crucio!" Uspokojení, s jakým pronáší své oblíbené zaklínadlo, je nepřehlédnutelné. Tentokrát už začnu křičet - mé já, ne lhostejné tělo Luciuse Malfoye - a ozvěna vrací ten hrozný skřek snad ještě zesílený. První pro tento večer, ale ne poslední. Rozbít pouze jedinou ze svých hraček mu nikdy nestačí.

Konečně, po době delší, než bych věřil, že mohu vydržet, je po všem. Snape zůstává ležet na zemi a zklidněný Voldemort se otáčí k nám. "Vzal jsi dnes sebou svého chlapce, Luciusi? To je dobře - nové krve je nám třeba." Výsměch a hlad, jediným citem je touha po moci nad další lidskou duší. Nelituji, že nemám syna, kterého bych mu byl nucen předhodit.
"Předstup, Luciusi. Minule jsi mi udělal radost. A ty, mladý Malfoyi, postarej se, ať tu tvůj kmotr přestane překážet." Přinutím ztuhlé nohy pokročit před. I já sundám masku - znak arogance, síly, odevzdání. Goyle by se toho nikdy neodvážil.
"Můj pane." Bez stopy zájmu obejdu své tělo válející se ve špíně na zemi a pohodím hlavou ve stejném působivém gestu, v jakém se Lucius tak vyžívá. Je marnivý a dobře si vědom efektů svých bílých vlasů.

voldemort-foto(Vanja Grishamová)

Jsem ráda, že mi maska zakrývá tvář, to když sleduji mučení svého profesora. Znovu se mi vrátí vzpomínka na to samé zaklínadlo, jen před několik dny, u mě v pokoji, a mám co dělat, abych potlačila třas.
Ačkoliv, Pán zla miluje cizí strach, nemusím se snažit.
Stejně ho potlačím. Není mi příjemné dávat najevo slabost před nepřítelem, to je totiž nejlepší cestou do pekel.
Konečně to hrůzné divadlo skončí. Ani se nepohnu, když se Voldemort otočí k nám a promluví o mně. Nevím, co bych měla dělat - padnout a plazit se v blátě? Snape... Malfoy nedělá nic a tak se podle toho rozhodnu zařídit.
Voldemort mi dá za úkol odklidit tělo Snapea. Netušila jsem, že je Malfoyův kmotřenec. Tady je tedy vysvětlení, zda se Snape opravdu vyzná v domě Luciuse Malfoye, nebo jen tak dobře hraje.
Zaváhám. Těžko to mám dělat ručně - nebo ano? Mohl by to být další ze způsobů, jak někoho ponížit, což je zjevně smyslem Voldemortova života.
Vytáhnu hůlku a namířím ji na nehybné tělo. "Mobilicorpus," řeknu tak lhostejně, jak jen dokážu, a nasměruji tělo vedle sebe do kruhu, kam patří. Je to to, co po mně Voldemort chtěl? Snad.

Mezitím už začne rozhovor Malfoye s Voldemortem.
"Můj pane," začne Malfoy stejně jako předtím Snape.
"Je už nový zástupce na svém místě, Luciusi?" Voldemortův dech se sráží do drobných kapiček páry a tak ještě podtrhují dojem pekelníka, který z něj mám.
"Během následujících dvou tří dnů se tak stane. Objevil jsem ještě nějaké nejasnosti, které chci ověřit." I tenhle hlas je chladný a odměřený. To vypadá, že Snape se svou radou - dávat strach najevo - řídit nehodlá... nebo Malfoy nemusí.
"Nejasnosti." Zdá se, že tohle slovo nehodlá Voldemort akceptovat jen tak.
"Vyšlo najevo, že jedna jeho vzdálená sestřenice se vdala za bystrozora. Prověřujeme jejich styky, ale je to jenom formalita."
"Možná," přimhouří Voldemort oči, "byste je mohli prostě zabít. Co ty na to, Luciusi? Aby se Draco konečně podíval, jak se to dělá."
Malfoy na mě pohlédne a v očích i slovech má hrdost. "Je to Malfoy, pane," prohlásí, jako by tím bylo řečeno vše. Neodvažuji se pohnout. "Pozice našeho muže je dostatečně silná, pane, přesto jsem na něj nechtěl strhávat pozornost."
Je to jen okamžik, kdy Voldemort mlčí. Možná právě rozmýšlí, zda mu krátká chvíle potěšení stojí za to přerušit zprávy, které právě dostává. "A kdy odměníš svého syna znamením Zla, Luciusi?" zeptá se nakonec.
Ani se nepohnu.
Můj milující otec se usměje - servilně, potěšeně. "Jestli to nebude moc velká troufalost, pane... chlapec není sice ještě plnoletý, ale chvíle, kdy bude zničen Harry Potter, se blíží. Bylo by pro nás nesmírnou ctí přijmout znamení pro Draca při takové příležitosti."
Zabodnou se do mě oči Pána Zla a já trnu, zda ucítím v mysli ten samý pocit, jako jsem měla před bránou chvíli před přemístěním. Co bych dělala potom? Vrhla se přímo před Voldemorta, aby se mu na mě dobře mířilo, zatímco bych se s Malfoyem... Snapem... pokoušela přemístit?
Oči se odvrátí a já málem omdlím úlevou.
"Tu sestřenici zabij, Luciusi. Dnes. Draco bude u toho."
Konec, definitivní rozkaz. Dál už jen nezájem.
"Ano, pane," odpoví Malfoy potěšeně. Hraje to, musí to hrát. Ale hraje to až příliš věrohodně.
Další smrt?
"Avery," pokračuje výslech okolních sem tam proložený kletbou cruciatus. Snape ležící vedle mě se sbírá do kleku jen pomalu a já mu nesmím pomoc.
Občas svůj život nenávidím.

(Severus Snape)sev4

Nevím, zda i Lucius cítí stejnou vlnu života do žil ve chvíli, kdy shromáždění skončí. Toto tělo, poslušno ducha v něm, každopádně ano. Lord Voldemort konečně zmizí a jednotlivé zakuklené postavy se začnou přemisťovat za vlastními záležitostmi - převážně, vsadil bych se, do svých mramorových koupelen, smýt ledový pot a utišit třas. Zbabělci a šílenci, nikdo další tu není.
A stejně jako tolikrát, skloní se postava Luciuse Malfoye nad Severusem Snapem.
"Mám tě přemístit?"
"Netřeba," ozve se nevlídná odpověď, ale nepatrné zaváhání je dostatečně výmluvné.
"Draco," mávnu netrpělivě rukou na chlapce, aby přistoupil blíž a mohl jsem je přemístit oba najednou. Zdráhavě, ale bez odporu se přidá. Nebude to tentokrát pro nikoho příliš pohodlné.
Prásk!
Objevíme se v zaprášeném obývacím pokoji, kde už léta nikdo nebydlí, ve stejné krkolomné pozici, v jaké jsme se začali přemisťovat. Snape mi zvadne v rukou a náhlá bezvládnost jeho těla shodí Draca na zem. Netrpělivě zavrčím a hodím si bezvědomého profesora přes rameno. Zajímavé, netušil jsem, že je Lucius v až tak dobré kondici.
"Mohu tě poslat domů," napadá mě náhle při pohledu na Draca zvedajícího se ze země. "Mám dojem, že se další přemístění se zatím konat nebude - když neproběhlo v této chvíli... S ním si každopádně musím promluvit." Změna těla mě ovlivňuje víc, než jsem si myslel. Sklony chovat se k ní jako k opravdovému Dracovi...
"Mohu počkat," odpoví mi pokrčení ramen. Možná bude i lepší nevystavovat ji Narcissině mateřské péči. Vždycky šílí, když Lucius vezme Draca s sebou.
"Do krbu," ukážu hlavou, je dost velký, abychom se tam vešli všichni tři. Sáhnu do nádobky na krbové římse, snad jediné věci, která tu není pokrytá vrstvou prachu, a naberu hrst letaxu.
"Snape Manor!" pronesu zřetelně.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Otec a syn zrzka 15. 11. 2008 - 23:58
RE: Kráska a Smrtijed - Otec a syn mae 16. 11. 2008 - 01:21
RE: Kráska a Smrtijed - Otec a syn nerla 16. 11. 2008 - 02:24
RE: Kráska a Smrtijed - Otec a syn mae 16. 11. 2008 - 02:29
RE: Kráska a Smrtijed - Otec a syn zrzka 16. 11. 2008 - 02:41
RE: Kráska a Smrtijed - Otec a syn nerla 16. 11. 2008 - 02:53
RE: Kráska a Smrtijed - Otec a syn mae 16. 11. 2008 - 02:54
RE: Kráska a Smrtijed - Otec a syn zrzka 16. 11. 2008 - 22:26
RE: Kráska a Smrtijed - Otec a syn zrzka 17. 11. 2008 - 04:05
RE: Kráska a Smrtijed - Otec a syn hermione007 28. 11. 2008 - 13:03
RE: Kráska a Smrtijed - Otec a syn nerla 29. 11. 2008 - 17:32