Kráska a Smrtijed III. - Příliš mnoho němých slov

26. duben 2009 | 12.00 |

Kapitola šedesátá šestá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.



s knihou02(Severus Snape)


Brumbál se znovu objeví až pozdě večer. Hledím na něj zmatený a rozespalý, protože jsem v nedocenění únavy usnul přímo u svého stolu; Brumbál, dosud oděný ve slavnostním hábitu po jednání se Starostolcem a orámovaný světlem krbu za svými zády, působí jako snová vidina. Tentokrát se neusmívá a nesmyslně mě napadá, že bylo skutečně načase, aby si nechal upravit svůj ohořelý vous.
Neměl problémy dostat se přes kouzla na dveřích, k tomu ostatně ani nebyla určena, prostě vešel a naše pohledy se spolu střetly s nebývalou intenzitou. Narovnám se.
"Nemám v úmyslu se vracet do postele," zavrčím, neochotný v sobě tišit zlost.
"Proto tady nejsem," odvětí mírně a usadí se v obvyklém křesle. "Ačkoli je pravda, že Kingsley ze své momentální společnosti moc nadšený není a Abigail mi poslala několik sov s poněkud emotivně pojatými zprávami. Bere své povinnosti velmi vážně."
Odpovídat na něco takového je pod moji úroveň, zvlášť když v jeho hlase slyším spíše pobavení než výčitku.
Bez velkého vybírání naliji každému sklenici, sobě s whisky a Brumbálovi jeden z jeho příšerně sladkých likérů, a usadím se naproti němu.
"Vlastně ti jdu říct, jak jsem pořídil na ministerstvu ohledně tvé záležitosti."
Pevněji sevřu područky křesla.
"Měl bys vědět, že celý kouzelnický svět slaví a jásá a ministerstvo, alespoň navenek, předstírá, že je to všechno jeho zásluha. Ve vší zjednodušenosti a stručnosti řečeno, samozřejmě. Uvnitř je zcela rozvráceno, Popletal je v neudržitelné pozici a ačkoli to dosud není veřejně známo, schyluje se k předčasným volbám. Skutečnost, že k bitvě došlo na půdě školy, veřejnost akceptuje jen velice špatně. Děti si ale nikdo neodvezl, i když máme hodně návštěv."
Krátce přikývnu. Nemusí dodávat, jaké mají nyní Bradavice problémy s bezpečností. Bylo by krajně nešťastné, kdybych musel zůstat mimo veškeré dění delší dobu.
"Nemine den, aby se s velkým rámusem neodhalilo něčí spojení s přisluhovači Voldemorta. Popletal zoufale hledá cokoli, co by odvedlo pozornost od ministerstva jako takového. Z procesů ze smrtijedy udělal obrovskou událost. Mnoho jich zemřelo v bitvě, řada utekla, na soud jich čeká sotva tucet. Přišlo by mu velice vhod, kdyby mohl oslabit mou pozici odhalením, že i přímo před mýma očima se našel někdo takový. Bradavický profesor usvědčeným smrtijedem!"
Dřevo pod mýma rukama zapraští.
"Dosáhl jsem alespoň toho, že nebudeš zatčen, ale vyslýchán zde, v Bradavicích.

Je mi to skutečně líto, Severusi. Nezasloužíš si to."
"Za chyby se platí, i za ty staré," odpovím hořce. "Jak mám však plnit za daných okolností své povinnosti?"
"Nejsi dosud formálně obviněn, dalo by se říci, natož zatčen, i když na to ministerstvo usilovně naléhá. Máš řadu příznivců, Severusi. Neopouštěj pozemky Bradavic, protože tak jsme se dnes dohodli s několika rozumnějšími členy Starostolce. Pokusím se tvůj případ nechat vyřídit co nejrychleji."
"Nenechám se zavřít do Azkabanu, Albusi."
"Nedopustil bych to," odpoví tiše. "Spoléhám i na to, že až se uzdraví Harry a začne vypovídat, veřejné mínění se rychle obrátí na tvou stranu. Těžko ti kdo může upřít zásluhy za Voldemortovu smrt. Harry se stal velkou ikonou toho vítězství."
"Nemám v úmyslu se nechat hájit takovým sprat..."
"Severusi." Na okamžik se odmlčí. "Zítra je pohřeb padlých studentů a profesorů. Zúčastníš se?"
Jako by se v místnosti ochladilo.
"Ano, zúčastním."
Dolijeme si oba.

Za zády mi praská oheň krbu a lemuje mou postavu působivou aureolou barevných odlesků plamenů. Hřeje a i když vím, že ve sklepení není větší zima než kdy jindy, je to vítané teplo. Studenti na mě pohlížejí vážně, neví, co mohou čekat, ti nejmladší se viditelně chvějí obavami. Těžko jim to vyčítat.
Navzdory přesvědčení nezainteresovaných, že ovládám svou kolej pouze pouštěním hrůzy, jsem schopen k nim promluvit tak dlouze a podrobně, jak je potřeba, byť tak činím nerad a zřídka.
"Pán Zla je mrtev," začnu, "a ať již byly sympatie vašich otců jakékoli, máte vlastní rozum a vlastní životy." Hovořím o soudržnosti zmijozelské koleje, hovořím o tom, že nikdo z nich – rozhodně nikdo z živých, ale to rozebírat nebudu – neudělal nic, proč by měl být jakkoli odsuzován. Hovořím o truchlení nad mrtvými a tom, že každý, kdo padl v bitvě, si zaslouží řádný pohřeb a slova na rozloučenou, ať již byl na kterékoli straně.
"Válka skončila," opakuji fráze, protože jsou to děti a potřebují je slyšet, "nedovolím vám bojovat mezi sebou pro mrtvé ideály." Vážně naslouchají a takřka slyším jejich myšlenky a vím, na co se chtějí zeptat.
"Kdysi jsem mu věřil," hledím jim do očí a oni strnou nad tou nezmijozelskou upřímností a nečekaným přiznáním. "Nebyl jsem o mnoho starší než vy. Celý další život jsem pak bojoval proti němu a hledal způsob, jak ho zabít." Slova, slova, slova. Vrším je do hromad, manipuluji jemně, ale nesmlouvavě jejich uvažování. Musí pochopit, že je čas klidu a rozvahy, že mnozí z těch, ze kterých udělala bitva sirotky, se nestali vyděděnci. Kolej musí držet pohromadě. Nebojovat mezi sebou ani s ostatními. Neztratit hrdost. To prozatím bohatě stačí.
"Dnes odpoledne se všichni zúčastníte pohřbu," řeknu jim nakonec. "Všichni! Předpokládám, že vaše chování bude přiměřené situaci a cti koleje."
Vypadají klidnější, uvolněnější. Nedoufám, že jim jediná promluva vtloukla do hlavy všechno, co bych chtěl, ale jsou ochotni nad tím alespoň uvažovat.
"Vím, že máte spoustu otázek," dodám ještě mírně, "bude na ně čas později. Odpovím vám na všechno. Ano, o průběhu bitvy také," blesknu očima po jednom prckovi, kterému po mých slovech zahoří oči a prudce se nadechne, jako by už už chtěl začít.
"Odpolední vyučování odpadá. Připravte se, jak je třeba."
Otočím se a odejdu pryč, kráčím chodbami hradu a studenti ostatních kolejí mi s polekanými pohledy uskakují z cesty. Se zmijozelskými to šlo lépe, než jsem doufal, nikde jsem ale neviděl Draca.

"Poppy, já na tom trvám," soptím zlostně v její pracovně za marodkou, dosud nezvykle zaplněnou. Co jsem si stačil všimnout, zůstalo tu dokonce několik bystrozorů – u Munga dosud neobnovili plný provoz po někdejším smrtijedském řádění.
"Já jsem taky trvala na tom, že ještě musíš ležet," odporuje mi dětinsky, "myslíš, že nevím, že jsi se předávkoval lektvary, abys tu mohl takhle běhat?"
"Nejsem předmětem tohoto hovoru," odpovím ledově, "chci vidět Draca. Mám na to právo. Jsem jeho kmotr a mám povinnost se o něj po smrti jeho otce postarat."
"To jsem nevěděla," stáhne se trochu Poppy a zřejmě ji tato připomínka mého spojení s jedním z nejhorších smrtijedů vůbec netěší. "Přesto... no dobrá. Připrav se, že o tobě nebude vědět. Udržujeme ho dosud v umělém spánku."
Vede mě k lůžku, které je od okolí oddělené nejen zástěnou, ale také několika ne úplně primitivními kouzly. Pokusil se snad někdo zaútočit na smrtijedova syna?!
Pohled na Draca mi napůl odpoví – i kdyby nebylo nenávisti k němu, není žádoucí, aby ho takto někdo spatřil. Nejsem schopen odhadnout, jaká zaklínadla ho zasáhla, muselo jich být několik a zřejmě vzájemně reagovala.
"Asi už zůstane znetvořený," říká Poppy tlumeně. "Vidíš ty šrámy na obličeji? Nepřišli jsme na to, kdo je způsobil. Špatně reaguje také na kostirost, jedna noha mu zůstane kratší. Chudák chlapec, Severusi, vždycky si tolik potrpěl na svůj vzhled! Je div, že vůbec přežil, to mu může být jedinou útěchou. Na to ale mladí málokdy slyší."
Na Draca, strašlivě potlučeného, potrhaného a se zbytky šupin na nohou po rybí kletbě, je skutečně neutěšený pohled. "Nepouštějte k němu jeho matku," řeknu jenom a zatáhnu závěsy. "Na shledanou, Poppy."
Vykročím zpět do sklepení, ale dochází mi, že se pořádně nemám kam jít. Možná bych mohl zjistit, jestli alespoň kabinet u učebny mi zůstal zachován.



(Vanja Grishamová)



"Jseš vzhůru?"
Proberu se z mrákotného polospánku a zvednu hlavu. Ač si z přípravy bezbolestného lektvaru nepamatuji zhola nic, je více než pravděpodobné, že mám návod obtištěný na pravé tváři.
Závěsy u mé postele se pohnou a objeví se Harry. Vypadá lépe, do tváří se mu už vrátila barva a do očí světlo. Má neuvěřitelně silný pohled. Vždycky měl.
"Brumbál mi říkal, že budu muset přednést před svědky celý průběh bitvy. Popsat, jak umřel Voldemort."
Trochu se chvěje. Zabil ho a ač to byla zrůda, vyčítá si to. Jenže Voldemort nešel polepšit, Harry; jemu by nestačila domluva nebo ústav pro duševně choré. Nedokážeš si představit, jak ztělesněným zlem byl. I když jsi to zrovna ty, nepřipouštíš si, jak špatný opravdu byl. Jak strašlivý.
"Pane Pottere!" ozve se v tu chvíli hlasitý jekot Abigail. Poslední dobou se chová chvílemi až nepříčetně, neškodilo by jí povinné pracovní volno. Alespoň dva týdny. "Okamžitě se vraťte do své postele! Nebudu vám to opakovat stále dokola! Než se uzdravíte, nebudete mi tu pochodovat po pokoji! Slečna Grishamová si také potřebuje odpočinout!"
Závěs se znovu rozhrne a tentokrát odhalí nevyspalou ošetřovatelčinu tvář.
Harry si jen povzdechne. Nevím, kdo z nich by si zasloužil soucit více. Nejspíš ani jeden.
"No?"
"Potřebuju s Vanjou něco vyřešit."
"Vanja potřebuje odpočívat."
"Odpočívá! Leží tady celou dobu!"
"Vy asi nechápete, pane Pottere, jak vážně na tom byla..."
"Mně bylo to samé, to asi zase nechápete vy!"
"Harry," ozve se varovný hlas Kigsleyho Pastorka, který je na ošetřovně s námi. Teprve ráno mi Harry řekl, že je to on, o kom mi několikrát vyprávěl nejrůznější historky. "To by stačilo. Jdi do své postele."
Harry po něm šlehne pohledem, ale zvedne se a jde.
Ošetřovatelka přijde ke mně a diagnostickým zaklínadlem se ujistí, že mi nic nechybí. Potom se na mě zamračí, zakroutí hlavou, povzdechne si a odejde za Harrym.
Vrátím se k přípravě bezbolestného lektvaru. Druhá stránka návodu se mi nedlouho poté obtiskne na levou tvář.

"Brumbál mi říkal, že budu muset před porotou popsat Voldemortovu smrt." Zní už klidněji, snad si teprve díky nucenému přerušení urovnal, co mi vlastně chce říct. "Smrtijedi, kteří přežili, se budou snažit zabít všechny, kdo se podíleli na Voldemortově pádu. Mě, Snapea i Rona a Hermionu. Půjdou i po tobě, jestli se dozví, co jsi udělala." Odmlčí se a podívá se na mě, v očích má jistou naléhavost a prosbu. "Opravdu nechci... je pro mě hrozná představa, že ti bude hrozit takové nebezpečí," povzdechne si nakonec.
"Nahlas, je tu špatně slyšet!" ozve se v tu chvíli Kingsleyho hlas. Harry sebou trhne a v očích mu zaplane.
"To od vás nebylo zrovna slušné, pane Pastorku," pokárá ho ošetřovatelka sedící na druhém konci místnosti.
"Týdeník čarodějek už mám přečtený třikrát dokola!"
"Proč si nenecháte poslat další?"
"Nedostal jsem výplatu za poslední měsíc."
"A já jsem prý v pubertě," vloží se do debaty Harry jízlivě.
"Jen pokračujte, nenechte se rušit, doluštím si křížovku. Neznáte smrtelnou nemoc ovcí na třináct?" ušklíbne se Kingsley.
"Skopová pečeně," zaškaredí se Harry a natáhne se pro můj hrnek s vodou, aby se napil. Že by mi nabídl, ho nenapadne. "Jak máme vydržet na marodce – u Snapea ve sklepení! – bez kousku soukromí? Copak se to dá?"
"Abigail," ozve se znovu Kingley pobaveně, "kdy si myslíte, že je napadne zakouzlit ševelissimo?"
"Pastorku!"
"Kingsley!"
Hynku, Viléme, Jarmilo. Připomíná to tu prachsprostou frašku.
"Jak bychom si asi mohli zakouzlit ševelissimo, když nemáme hůlky?" pokračuje Harry rozčileně.
"Ty jsi ani neotevřel zásuvku svého nočního stolku, viď?" vysmívá se Kingsley. "Chodíš pořád v jedněch ponožkách? Harry, ač spasitel světa, takové věci za tebe nikdo neudělá."
Harry zrudne a vyskočí na nohy. "Kingsley!"
Odejde bez ohlédnutí.
Podniknu poslední pokus o přečtení postupu na přípravu bezbolestného lektvaru.



Brumbal a Snape vazni(Severus Snape)


Výčet jmen je dlouhý.
Nakonec bylo rozhodnuto, že zde, v Morušovém háji, budou pohřbeni všichni, kteří padli v bitvě při obraně Bradavic – studenti, učitelé i bystrozoři. Jenom kentauři své mrtvé odnesli pryč. Kouzelník, který seznam předčítá, o každém pronese pár vhodně zvolených slov; snad se opravdu pokusil o nich něco dozvědět, výsledek je ale zvláštně neosobní a odtažitý. Z davu se tu a tam ozve slabý výkřik, když se někdo až nyní dozví o smrti známého. Do klidné a meditací naplněné vzpomínky na mrtvé má tento pohřeb daleko. Je zde příliš mnoho lidí, kteří truchlí, a pozůstalých.
Stojím v jedné z předních řad, ne s profesorských sborem, ale u studentů své koleje. Jsou tiší, zkroušení, řada dívek pláče.
Jen příroda se odmítá účastnit všeobecného smutku. Je neobvykle teplý den, paprsky slunce zdůrazňují bledost tváří. Stromy, již zcela holé a bez listí, pohupují větvemi ve slabém větru. Vzduchem výrazně voní tlející listí, vřes a houby.
Chtěl jsem být bdělejší, myšlenky mi ale neuspořádaně přeskakují z jedné na druhou a nedokáži se soustředit, necítím smutek ani úlevu, jen prázdno. Ostře vnímám barvu květů na dlouhém stole s fotografiemi padlých. Nedokážu si plně uvědomit, proč jsem tu já. Jak nesprávné je, že jsem zrovna já přežil – sám jsem netušil, že jsem byl tak ztotožněn s představou své smrti. Vítr mi vytrvale hrne vlasy do tváře; nepotřebuji to, abych skryl své myšlenky. Tvář zachmuřená v obvyklé masce... zbytečno ji tak nazývat; je mou součástí, jsem to já. Nepotrpím si na úsměvy a ostentativní demonstraci nálad. Nebude to jinak. Zvyknu si nepochybně záhy na to, že válka skončila, zbytečný jako každý špeh, navždy nedůvěryhodný. Čas, který leží přede mnou, je jako velká šedivá pláň bez konce...
A dost.
Od kdy mám sklony propadat tak neplodným myšlenkám?
Místo stařičkého kouzelníka, který mluvil dosud, se do popředí postaví Brumbál, více než o ztrátách hovoří o naději a budoucnosti, která byla tak draze vykoupena. Pak ještě každý, jeden po druhém, přidá svůj magický otisk na pomník a konečně přijde čas vrátit se do hradu. Vidím, jak se ke mně nyní již neuspořádaným houfem lidí proplétají dva nebo tři zástupci Denního Věštce, a bez nesnází se jim ztratím mezi stromy blízkého háje. Na rozdíl od nich se tu dokonale vyznám. Nechci se jim zpovídat; nechci hovořit s nikým. Moji prefekti spolehlivě odvedou mladší studenty zpět na kolej a není ještě tak pozdě, abych se musel starat o ty starší.

Zřejmě nejsem jediný, kdo zatoužil po soukromí. O kmen vzrostlého buku se opírá Hoochová a když mne zahlédne, prudce se po mně otočí a trochu sebou škubne.
"To jsi ty, Severusi," vyrazí ze sebe, zřetelně vytržená z hlubokého zamyšlení.
"Jen procházím," oznámím. Bohužel nepochopila, že stejně jako nechci rušit, nechci být rušen.
"Ne, zůstaň," řekne, "tedy, chci říct... chtěla jsem s tebou mluvit. Vlastně ti... ach, zamotávám se do toho." Zdvihne na okamžik koutky úst, do úsměvu má ta grimasa daleko.
"Můžeme to nechat na později," pokusím se ještě ustoupit.
"Pořád je co dělat. Teď je to vlastně docela dobrá příležitost." Odlepí se od stromu a popojde krok dva blíž. Přes jisté rozpaky rázná a přímá jako vždy. "Skutečně jsem uvěřila, že jsi smrtijed. Odpustíš mi to?" Zlatavý pohled jí přetéká emocemi, zírá mi do očí, snad ve snaze zdůraznit upřímnost své promluvy.
"Rolando," zarazím ji, znechucen nastalou situací.
"Chci, abys věděl, že mě to mrzí," nenechá se zastavit.
"Nemáš se proč omlouvat. Abych tak řekl, bylo primárním účelem udržet mé poslání v tajnosti." Těžko se vyhnout sarkasmu.
"Známe se už roky," trvá na svém sebeobviňování, "mohla jsem..."
"Nemyslím, že jsem ti kdy dal důvod domýšlet se čehokoli jiného," přeruším ji. "Omluv mě, musím jít." Nečekám na odpověď, odvrátím se k odchodu.
"Možná je na čase ukázat své milejší já, Severusi."
Řekla to dost potichu na to, abych se mohl tvářit, že jsem nic neslyšel.

Vejdu bez klepání a Abigail v křesle polekaně nadskočí. "Aha, konečně jste zpátky!" řekne nelogicky. "Přišel jste se k nám podívat na návštěvu?" Zjevně ji zverbovali na dětském oddělení.
"Můj zájem o situaci pramení čistě z naděje, že budu mít svůj byt opět k dispozici pro běžné užívání," odvětím stroze a ne zcela pravdivě.
"To si beru osobně," vynoří se Kingsley za zástěnou. "Nudím se tu. Z Vanji slova nedostaneš, Harry trucuje," na což dotyčný ze svého lůžka něco popuzeně zavrčí, "a naše drahá Abigail nehraje ani šachy."
"Jsem tu čistě z medicínských důvodů," ohradí se ošetřovatelka.
"Asi to tu nebude takové utrpení, když tu pořád zůstáváš," odvětím Kingsleymu a ten se bolestně zašklebí. Nemohu si nevšimnout jeho dosud velmi bledé tváře a opatrných, neobratných pohybů. "Rozestav šachy. Uvidíme, nakolik je kdo v kondici." Potěšeně přikývne a ze stolku u krbu začne odhazovat lahvičky od lektvarů, které tam měla ošetřovatelka naskládané. Vypustím zcela jejich halasné dohadování a vstoupím do prostoru k Vanje. Mohu začít jí stejně jako kýmkoli dalším... nedůvěřuji léčitelům. Chci si sám ověřit, že v žádném z nás nezůstala stopa po Voldemortově magii.
"Slečno Grishamová." Hledí na mě překvapeně, beze strachu. "Jsem tu, abych si ověřil hladinu reziduální... pane Pottere," otočím se směrem, kde se nepatrně zavlnil závěs, "dočkejte času. Za vámi zajdu vzápětí." Chlapec se neochotně vzdálí a já zakouzlím ševelissimo.
"Chci si ověřit, že v žádném z nás nezůstal zbytek magie Pána Zla," vysvětlím nakonec tak polopaticky, jak je jen možno.
Dívka přikývne a já začnu se zaklínadly. Ne všechna lze přejít bez povšimnutí, vím dobře, jak z nich mrazí do morku kostí, dívka je ale snáší trpělivě a bez poznámek. Nacházím stopy čehosi, ale nepatrné, zvláštní... přestanu kouzlit a v zamyšlení skloním hlavu. Nejsem dosud ve stavu, kdy bych se mohl pustit po tak nepatrné stopě, všechno se však zdá napovídat tomu, že jsme skutečně smrtí Pána Zla dále nepostižení.
"Co mohu říci, jste v pořádku," řeknu jí. "Jak se cítíte?"
Chvíli se zdá váhat nad odpovědí, pak ale jenom pokrčí rameny.
Lehce nadzdvihnu obočí. "Řeč vám dělá potíže, nebo působíte tak silnou nerozhodností nad nejprostší otázkou?" Už Kingsley zmiňoval, že s ní není řeč. Že by nějaké vnitřní zranění uniklo pozornosti léčitelů? Dostane se mi od ní jen zavrtění hlavou.
"Řekněte mi, jak se jmenujete."
Zaváhá a znovu zavrtí hlavou.
"Jste schopná něco říct?" Sešlu diagnostické kouzlo na hrtan a hlasivky, všechno se ale zdá být v pořádku. Dívka se místo odpovědi zahledí kamsi přes postel.
"Slečno Grishamová." Pohled.
"Víte, kde jste?" Váhavě přikývne.
"Řekněte mi to." Udělá jakési neurčité gesto a znovu zabodne pohled do plátěné stěny.
Vztekle odhrnu závěs, až stržené kovové kroužky zacinkají na podlaze, a několika rychlými kroky přistoupím k Abigail.
"Od chvíle, kdy se slečna Grishamová probrala z bezvědomí. Slyšela jste ji promluvit?" zavrčím zlostně. Ošetřovatelka jen zalapá po dechu. "Já... jistě... vlastně... já nevím..."
"Pane Pottere!" střelím pohledem ke střapaté hlavě vyhlížející zpoza plenty. "Pokud jsem byl správně informován, trávíte rozhovory se slečnou Grishamovou nemálo času. Odpověděla vám někdy? Nebo si vaše ego vystačilo s hedonizující samomluvou?" Potter se nadechne k odpovědi, za kterou bych měl nepochybně skvělou příležitost strhnout Nebelvíru spoustu bodů, náhle však pobledne a nevypraví ze sebe ani slovo. To mi jako odpověď stačí.
"Kingsley?"
"Jo," odpoví ochraptěle, jediný, koho epidemie neschopnosti se vymáčknout nepostihla, "jsem pitomec."
Jak řekl.
A já mám o problém víc.



hermione-shh(Vanja Grishamová)



Tak to není, chce se mi křičet, přesto však mlčím. Mohu mluvit, samozřejmě. Nechci. Mohu. Jen nechci.
Je pravda, že jsem dosud nemluvila. Odpověděla bych Snapeovi, kdybych věděla, že dokážu vyslovit slovo, ne jen neartikulovaný skřek vydaný příliš dlouho nepoužívanými hlasivkami.
Možná je čas odložit stranou svoji nechuť a hrdost.
Když něco řeknu, Snape bude nepochybně naštvaný, že to nebylo dříve. Těžko ale mohu situaci nechat zajít příliš daleko.
Cítím se pokořeně.
Nechte toho, zašeptám tiše. Pokusím se zašeptat.
Nerozcvičené hrdlo ze sebe nevydá ani hlásku.
Je možné zapomenout formuli lumos a je možné zapomenout své jméno i bydliště. Není však možné zapomenout jízdu na kole, není možné zapomenout mluvení, není možné zapomenout dýchat. Člověk by měl vědět, jak na to.
Jenže já nevím.
Mohu hýbat ústy v marné artikulaci, mohu vydechovat pusou. Nedokážu však ty dva pohyby propojit, nedokážu – mluvit.
Je to snad zlý sen? Co všechno se mi ještě musí stát? Kdy se změním v chobotničku?
Někdo opraví závěs u mé postele a nade mnou se objeví tvář madame Pomfreyové. "Nepůsobilo to nepřirozeně, zdálo se, že je jen zamlklá, snad v šoku," mluví kdesi na pozadí Abigail, zatímco se lékouzelnice tváří vážně a zasmušile si mě prohlíží.
"Je ti něco, Vanjo? Bolí tě něco?"
Je mi němota.
Ta myšlenka mě děsí čím dál tím víc. Za předpokladu, že by mě lékouzelnice nedokázala teď a hned vyléčit – co bude dál? Bradavice nejsou bezbariérovou školou. Nikdy nebyly. V historii v nich nestudoval jediný handicapovaný student, v dějinách školy není zmínka o nikom slepém, hluchém, němém nebo chromém. Nikdo z nich by nemohl kouzlit. Nemohla bych dokončit ani tento ročník, stal by se ze mě moták.
"Vanjo!"
Hlas madame Pomfreyové mě vytrhne z neútěšného zadumání, zjevně se mě na něco ptala. Ach, ano. Zavrtím hlavou – není mi nic. Zapomněla jsem, jak se mluví, to se ale může stát každému. Hannah se v září ptala, jak táhne kůň v šachu. Každý zapomíná.
"Vydechni ústy."
Vydechnu ústy.
"Udělej tohle," naznačí pohyb jazykem a rty v artikulaci hlásky.
Udělám to.
"Udělej to zároveň."
Chci to ještě zkoušet, to bezpochyby. Nepotřebuji ale, aby u toho byl někdo jiný. Jako batole, které se učí mluvit – každý tu bude jásat nad každým zvukem, který vydám? Očekává se, že by mé první slovo mělo znít "máma"?
Když nereaguji, zavrtí madame Pomfreyová hlavou a začne se ohánět hůlkou. Cítím se nepříjemně, obvyklá detekční zaklínadla jsou mnohem ohleduplnější, přesto ale chci vědět, co se to děje. Neměla bych ji jak zarazit, i kdybych chtěla.
"Bude v pořádku?" vynoří se jí za zády Harry a tváří se jako zpráskaný pes. To ho asi zrovna pustil Snape.
"Jděte na své lůžko, pane Pottere," odžene ho lékouzelnice okamžitě a zatáhne závěsy.
Pokračuje v kouzlení, není mi naprosto jasné, co dělá, ale nechám ji, jsem trochu unavená a ráda bych spala. Mohla by pokračovat později.
Závěsy se za nějakou dobu znovu rozhrnou a objeví se Snape.
"Nuže?" řekne a z jeho chování je patrné, že mě považuje jen za další obtíž. V tuhle chvíli jsem na obtíž.
"Všechno je v pořádku. Porucha je psychická."
"Tak to není nic nového," zavrčí nepříjemně. Ačkoliv ho mám ráda, raději bych ho už nikdy neviděla, než aby měl tuhle náladu.
"Když nezačne mluvit, do půl roku tuto schopnost ztratí zcela," nenechá se přerušit madame Pomfreyová. "Ochabnutí svalstva."
"Vzhledem k nadcházejícím NKÚ bych doporučoval tento problém řešit neprodleně," blýskne po mně pohledem. Málem bych na zkoušky zapomněla, kdyby mi je nepřipomněl. Je to jen to nejdůležitější, co mě letos čeká.
"Severusi, tady nejde o zkoušky, tady jde o celý zbytek života. Asi bychom to neměli řešit před Vanjou," nezůstane mu madame Pomfreyová nic dlužná.
Snape se podívá na mě. Stačí to k tomu, abych se cítila nesnesitelně maličká. "Můžete psát?"
Zaváhám. Že můžu mluvit jsem si ještě před chvílí také myslela. Těžko to ale zjistím bez toho, abych to vyzkoušela. Nenapadá mě nic, co by mi v tom mohlo bránit.
"Accio brk a pergamen," mávne Snape hůlkou a přede mnou přistane Snapeovo osobní psací náčiní. "Proč nemluvíte?"
Stočím pohled na madame Pomfreyovou. Jí by mohlo dojít, že v leže nemohu psát. Sednout si jsem zkusila jednou a vzápětí jsem se složila na zem.
Lékouzelnice se nahne nad postel a vytáhne mě do sedu. Bolí mě opravdu všechno.
Proč nemluvím? Nevím.
Podívám se znovu na Snapea a pokrčím rameny. Provinile. Tváří v tvář jeho zlobě se nedá jinak.
"Je něco, co byste nám chtěla sdělit?" zeptá se nevrle.
Víte, jestli a jak se to dá léčit? napíšu na pergamen a podívám se na madame Pomfreyovou, která si pergamen vezme a přečte.
"Léčit se to nedá," zavrtí hlavou. Zatmí se mi před očima. Nedá? Nedá. "Uzdravit se můžete nezávisle na pomoci léčitelů. Jde o posttraumatickou reakci na stresovou situaci. Patrně by stačil nový impuls. Pravděpodobnost úspěchu není veliká, ale ani nulová."
Snape něco zavrčí, šlehne po mně znovu pohledem a odvlaje pryč.
"Severusi, ještě na slovíčko," zavolá za ním madame Pomfreyová, zamumlá obligátní "všechno bude v pořádku" a zmizí také.
"Vanjo," nenechá závěs dovlnit Harry a vklouzne ke mně.
Chci spát. Nechci už s nikým mluvit.
"Bude to dobré," rozhrne závěs Kingsley a přisedne si.
"Kingsley," podívá se na něj Harry zoufale.
"Harry, znal jsem jednoho člověka, kterému se stalo to samé," začne Kingsley vyprávět. Harry mu doslova visí na rtech a jsem skoro přesvědčená o tom, že si ani jeden z nich nevšiml, že jsem se začala propadat do spánku.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu