Kráska a Smrtijed - Ve jménu Ferdy!

14. listopad 2008 | 12.00 |

Kapitola osmnáctá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Severus Snape)

Přemístění je tentokrát takřka neznatelné - nevím, jestli vlivem sfing, či povaze těch dvou světů, ale náhle vím, že kráčíme pod zemí a před námi sílí hluk slibované bitvy. Bezmocně svírám prázdné ruce. Nezdá se, že by tu byla stopa po magii, přesto... "Lumos!" Nestane se nic. Tak alespoň meč, promerlina!
"Máte nějaké zkušenosti s bojem?" zeptám se, i když předem znám odpověď.
"Ne," hlesne dívka za mými zády.
"Tak se ani o nic nepokoušejte - cíleně myslete na to, že může být snadné, ale zcela nežádoucí, nechat se strhnout davem." Dokonale lhostejný hlas, který varuje jenom z povinnosti profese svého majitele, jí budiž dostatečným ozřejměním, zda bych měl chuť tahat ji z dalšího maléru.

Světlo na konci tunelu tady neznamená nový život, ale zcela nové možnosti jak zemřít. Zastavím se na jeho okraji a opatrně vyhlédnu ven. Chvíli trvá, než pochopím, co vlastně vidím, než dokážu přijmout změněnou perspektivu a než se rozum dokáže smířit s tím, že je to stejně reálné a nebezpečné, jako to, čím jsme prošli dosud.
Rychle pohlédnu i na sebe. Návrat k oblíbené černi tu není zrovna důvodem k veselí.
Stojíme v otvoru na jakési vyvýšenině a v prostoru pod námi zuří bitva. Zbraně jsou primitivní, převážně chabě upravené kameny a klacky, ale zoufalé sténání - polámal se mraveneček - a bolestný křik dostatečně dokazují - ví to celá obora! - že dokáží být ve zkušených rukou účinné.
Brzy rozeznám, že my jsme strana, která prohrává. Vojáci jsou trochu menší a špatně organizovaní, jasně bez výcviku. Protivníci, kluzce černí, s velkými kusadly a s jakýmisi primitivními helmicemi, mnohem zdařileji udržují sevřené šiky a pomalu se propracovávají vpřed.
Zhluboka se nadechnu a velice pomalu vypustím vzduch z plic. Mohu být rád alespoň za to, že se nezměnilo vnímání a ovládání mého vlastního těla spolu s proporcemi - teď, když jsem kreslený, na hranici poznání stylizovaný mravenec. Ohlédnu se na slečnu Grishamovou. Kolem krku má červený puntíkatý šátek a ve velkých tmavých očích, které zírají na stébla trávy nad našimi hlavami, se zračí nevěřícný úžas.

MSN(Vanja Grishamová)

Když pohlédnu ven, skoro se mi zatmí před očima. Tohle... tohle ne. Raději si projít atlasem hub!
"Mravenci se nedají," špitnu docela potichu ke Snapeovi, ačkoliv pochybuji, že by mu titul něco řekl.
"Zatím to vypadá, že se dají," odvětí nezúčastněně.
"Tak se to jmenuje. Bojují o mladé larvy-" Víc toho říct nestihnu. V tu chvíli nás totiž zaregistrují naši vojáci a začne se mezi nimi vzmáhat šum.
"Ferda! Ferda přišel!"
Bohové, proč se dívají na MĚ?
"Vyhrajeme! Ferda přišel! Je tu Ferda, vyhrajeme!"
Vrhnu na Snapea pohled plný bezmoci. Je ke mně zády, což je možná lepší pro udržení zbytků mé sebedůvěry. Jenže nevím, co mám dělat.
"Ferdo, co máme dělat?" dotírají mravenci jako jeden muž a v jejich očích se zračí naděje, která bolí. Umřou? Místo Ferdy Mravence přišla čtrnáctiletá holka, jejímiž jedinými bojovými zkušenostmi je trhání vlasů spolužačkám za opisování úkolů bez dovolení a škrábání očí pro kluky, kteří nikdy nepatřily ani jedné z nás. A ano, ještě vlastní nepovedená smrt v Podzemních rozměrech.
"Asi byste jim neuměl poradit, pane profesore?" zeptám se nakonec zoufale, aby to k uším mravenců nedolehlo.
"Co jste zvolila?"
"Moudrost," nezaváhám. Opravím se rychle: "Zdání moudrosti."
Snape se ušklíbne a na usměvavé mravenčí tváři to působí přinejmenším nepřirozeně. "Opravdu? Nevypadá to tak. Pak asi opravdu budete muset dát na radu orákula a svěřit se do rukou moudřejších."
Druhá část rozhovoru, napadne mě okamžitě. Poslouchal i tu, dokázal oklamat orákulum. Není na tom nic divného, když dokáže klamat Voldemorta.
Netoužím po ničem jiném, než je uposlechnutí Snapeovy rady. Alespoň nějaké zadostiučinění bude mít. "Pomůžete jim? Prosím." O kolik je snazší prosit za jiné než za sebe samotnou.
"Jistě." Hlas překypuje chladem a samozřejmostí. Jistě.
Snape se ponoří do řízení bitvy. Cítím se nepotřebná a můj pocit je umocněný tím, že na mě naši vojáci hledí jako na svatou ikonu a očekávají zázraky. Jsem bezmocná a cítím se strašně. Nemůžu jen nečinně přihlížet, ať si Snape říká, co chce.
Ohlédnu se jen letmo, když ho míjím, a zamířím k místu, které už bojující opustili a kde zůstali ranění mravenci. Některým se ještě dá pomoci a já pro ně dělám, co jen dokážu. Můj otec je lékař, i když on si před operací nikdy nemusel dělat hlavu s odstraněním chitinového krunýře.

(Severus Snape)

"Ve jménu Ferdy, velitelé ke mně!" zakřičím a odpovědí jsou mi jen nechápavé pohledy. Proč by mi to také měli usnadňovat?
"Ty, ty, ty a ty," ukážu na náhodně vybrané mravence a snažím se nemyslet na to, jak vypadá má vlastní paže, kterou nemohu nezahlédnout. Pro ilustrátory dětských knížek by měl existovat zvláštní kruh pekla.
"Pojďte blíž. Teď vám vysvětlím Ferdův plán!" Horlivé přikyvování malých hlaviček a naděje v jejich očích působí skoro odpudivě. A já mám řídit bitvu, o které nevím, jestli je obranná, útočná, jestli je něco, co musíme ochránit...
"Ty separuješ celé jedno..." stisknu rty. Tohle musí být knížka pro hodně malé děti. "Mezi pampeliškou a borůvkou nesmí zůstat nikdo z našich! Všichni ať se stáhnou k tomu velikému namodralému kameni. Jasné?"
Mravencům se musí přiznat jistý klad - dělají, co se jim řekne. Vybraný jedinec jenom kývne a uhání splnit rozkaz.
"Ty seber všechny kolem bodláku a odveď je na ten kopeček u kopretiny. Spojíte se se skupinou kolem modrého kamene. Ty... to jsou vozíky na dřevo? Uděláte s nimi tohle..." A zatímco popisuji těmi nejjednoduššími slovy, jak je jen technicky možné, princip vozové hradby, naši mravenci se pod námi přeskupují, jejich roztroušené houfky se konečně srazí do jednoho šiku a s výhodou terénu jsou na chvíli naše síly vyrovnány.
"A ty mi objasníš situaci," obrátím se na zbylého mravence.

(Vanja Grishamová)

Doběhnu k prvnímu mravenci, který jen leží a nehýbá se. Je to poprvé, kdy se setkávám s násilnou smrtí tváří v tvář, kdy mohu smrti pohlédnout do očí. Je nezúčastněná, chladná, bez citu, skelné černé oči v sobě zrcadlí stébla nad sebou a chitinový krunýř se již dávno nehýbá.
Obejdu tělo a popojdu k dalšímu, ze kterého vycházejí tlumené steny. Z rány způsobené nejspíš odporně dlouhou jehlicí z borovice vytéká proud husté krve a mravenec již dýchá mělce.
"Budeš v pořádku," zašeptám měkce a prohlédnu si ránu. Utrhnu několik okvětních plátků z pampelišky, která roste hned vedle nás, a přiložím mu je na ránu. Převážu je stéblem trávy a zkontroluji, jestli to bude stačit. Snad. Naposledy mravenci stisknu paži a přesunu se k dalšímu.
Je v bezvědomí, ale žije. Co s ním? Smetanko lékařská, ukaž se, utrhnu z nedostatku jiných nápadů jednu mladou a mléko, které z ní vytéká, vpravím mravenci do úst. Není zraněný, snad to byla jen rána něčím tupým do hlavy? Mravenci se do pohledu navrátí vědomí a zaostří na mě. "Budeš v pořádku," usměju se povzbudivě. Lžu mu?
Má pouť pokračuje. Ošetřuji a přeji si, abych znala tolik rostlin, kolik zná profesor Snape, abych znala jejich léčivé i jedovaté účinky, abych věděla, které jsou nejvhodnější. Dělám, co mohu, a ve většině případů jsem úspěšná. Mrtvá těla obcházím a dodržuji posvátné ticho, které jim patří, a umírající doprovázím na jejich poslední cestě, nepotřebuje-li mě zrovna někdo živý.
Nevnímám bitvu. Jsem tu pro jednotlivce a válčící masa patří mému profesorovi.
Nevnímám bitvu, dokud si ona nevšimne mě.
Teprve když vzhlédnu od jednoho již nedýchajícího těla, pochopím, že jsem v pasti. Nepřátelé si moc dobře všimli, koho to naši tak náhle obdivují a stále sledují, a rozhodli se jim jejich modlu zase vzít, zabít ji. Stojím uprostřed kruhu nepřátel a jejich nelítostné pohledy mi dávají jasnou představu o tom, co bude dál.
Pohledem vyhledám Snapea, který zrovna vysvětluje jinému mravenci, co se šikem u kopretiny.
Za mými zády se strhne křik. Ohlédnu se a uvidím neorganizovaný hlouček našich, kteří se probíjejí mým obklíčením, aby mi mohli pomoci. Bojují s nadšeným zápalem, radostně a neorganizovaně, umírají. Je jich hodně, dostanou se až ke mně a mým zraněným, ale kolik životů to stálo? Kolik z nich bylo probodnuto jehlicí borovice, zle posekáno jehlicí smrku, zabito kusem kamene?
"Vezměte zraněné a jděte s nimi k vrchnímu veliteli!" zavelím hlasitě, abych nedala šoku šanci. Smrt dohnala i mě a donutila mě, abych se pořádně dívala na její práci. Nenávidím ji za to.
Kvůli mně.
Popadnu jednoho z žijících, kteří jsou v bezvědomí, a následuji ostatní.
Náhle pocítím ránu v těle pod pažemi. Je to jen škrábnutí.
Pustím nemohoucího a obrátím se proti útočníkovi. Sám je již dost pošramocen, stálo ho příliš mnoho sil, aby se dostal ke mně, než aby mi mohl být soupeřem.
Zatnu svá kusadla do jeho krku a povolím až ve chvíli, kdy ucítím, že ochabnul. Nezabila jsem ho, nedokázala bych to. A jestli umře na následky - nechci to vědět.
Znovu seberu svého svěřence a dostanu ho k ostatním, polní lazaret založili mravenci za Snapeovými zády.
Nedovolím si usednout, je to jen škrábnutí.
Nejistě se znovu vydám do pole, hledat další raněné. Tam, kde již bitva ustala.
Další smrt, další bolest. Znamenám pro ně naději a přitom pod mýma rukama umírá tolik mravenců... tolik lidí.

(Severus Snape)

Konečně mám trochu jasno. Cíl bitvy je naštěstí prostý - nepustit nepřátele k chůvičkám ukrytým pod jalovcem s velkou spoustou kukel a vajíček, které vzaly ráno vyhřát na sluníčko. Příčinou momentální nouze bylo zjevné podcenění předchozího průzkumu a následné selhání stráží. To ale budu řešit později; jestli vůbec. Vlastní mraveniště je naštěstí dost daleko a skryté, netřeba ho brát v úvahu.

Neopouštím své výhodné místo na pahorku, odkud mám jakýsi přehled, a vysílám další a další rychlonohé posly ku zpřesnění rozmístění a způsobu boje. Vozová hradba se osvědčuje. Ačkoli jsme ztratili pozice kolem jitrocele, zbylé mravence se včas podařilo převést k bodláku. Útočníci znatelně ztrácejí elán. Zřejmě jim budou vlastní spíše rychlé výpady, než aby riskovali přílišné ztráty dlouhými boji - už to nebude dlouho trvat.
Slečna Ferda Grishamová založila poblíž mého stanoviště lazaret, patrně v domnění, že ve volném čase budu přikládat lopuchové obklady. Snažím se nevnímat sténání raněných a soustředím se na živé. Tu a tam zahlédnu její červený šátek a mohu jen doufat, že má dost rozumu, aby se nikam nepřipletla.

"Za královnu!"
"Ne! Za naši královnu!"

Malý oddíl nepřátel s naostřenými kopími z jehličí v rukou - první opravdové zbraně, jaké jsem tu viděl - vpadl z boku na naše stanoviště a začal neblaze pustošit houfek mých poslů. Uhnul jsem reflexivně ráně vedené na střed těla a vrhnul se na útočníka. Zaskočilo mě, kolik má tohle malé mravenčí tělo síly - bohužel ne jen to moje, všech mravenců - a několik cenných okamžiků trvalo, než jsem se ji naučil plně využívat. O pár chvil později, ozbrojen kusem jehličí a vzpomínkami mého starého těla na lekce šermu, bojoval jsem o svůj holý život s přesilou nepřátel.
Uskočit, výpad, obrana. A stále dál, navždy už si budu připomínat tuto chvíli, kdykoli padnu v knize na slova "nepřátelé se hemžili jako mravenci".
Proč nemá jehličí záštitu...?
Skok, výpad, obrana, úkrok.

Náhle nebylo proti komu bojovat, udýchaný a zalitý potem, zřejmě jedním z následků autorovy antropomorfizace, zůstal jsem stát, zbraň dosud napřaženou.
"Utíkají..."
Asi jsme to dokázali.
"Utíkají!"
Ano, dokázali jsme to.
Odhodím ten bezcenný kousek jehličí na zem a přehlédnu zamyšleným pohledem těla mrtvých mravenců kolem mě. Nevím, kolik z nich jsem zabil já sám a nechci to vědět. Necítím nic - nedokážu ty bytosti vnímat jako živé, ačkoli bolest ve svalech a únava po organizaci bitvy se zdají tak opravdové.
Potřesu hlavou nad pošetilým jásotem vítězného davu a posadím se ztěžka o pár kroků dál na místě, kde snad budu mít trochu klidu. Chvějící se svaly mi dávají znát, že příliš dlouho jsem nebojoval jinak než magií.

(Vanja Grishamová)

Nosíme další a další raněné do provizorního lazaretu kousek od Snapea. Pevně věřím, že jestli nějaké pozice nebudou dobyty, budou to právě tyto; bohužel je mé očekávání zklamáno a já jen bezmocně s raněným mravencem na zádech sleduji Snapeův boj. Zdá se, že je to poslední zoufalé vzepětí nepřátelské armády, že tak, jako se pokusili zabít mě, se teď pokoušejí zabít opravdový zdroj nebezpečí na naší straně - mého profesora lektvarů, kterému se sice příčí pošetilé mávání hůlkou, mávání mečem nicméně zjevně zvládá skvěle.
Lehce se mi točí hlava, doplácím tak na svoji pošetilou hrdost a neošetřené zranění, ze kterého mi stále ještě teče krev, pravděpodobně následkem námahy, jak tahám stále další a další mravence z místa na místo.
Usednu do trávy a tělo opatrně položím do trávy. Ztratil vědomí. Pampeliška je nasáklá krví a obvaz bude chtít co nejdříve vyměnit. Jako u všech ostatních, u všech, kdo tady byli zranění.
Zavřu oči a před očima vidím mravence, který se svíjí pod mými kusadly. Zabila jsem ho?
Zvuky bitvy utichají.
Rozhlédnu se kolem sebe a pohledem vyhledám Snapea. Dosud v ruce třímá smrkovou jehlici, vypadá vyčerpaně, ale nezraněně. Jemu pomoc nabídnout nepůjdu, ale je tady tolik mravenců, kteří ji potřebují, které teď čeká bitva rozhodující, bitva mezi životem a smrtí...
"Ferda nás zachránil! Ferda je náš kamarád!"
"Ferda! Ferda! Ferda!"
"Ferdáááá!"

Vyděsím se, když se ke mně hrnou zbytky naší pošramocené armády a zjevně mi hodlají gratulovat za to, jak jsem se statečně vydržela celou dobu nemíchat do boje a nechat to všechno na nich. Instinktivně se přitisknu k bezvládnému tělu za sebou a zoufale přemýšlím, co mám dělat teď.
Zdání moudrosti.
"Dost! Ještě jsme nevyhráli! Musíme zachránit zraněné!" vzkřiknu mocným hlasem, který se ve vřavě snadno ztratí.
"Ošetřit! Zraněné! Teď!" nevzdávám se. Funguje to.
Mravenci se zarazí a čekají, co jim řeknu dál.
"Každý vezměte jednoho zraněného a odneste ho někam, kde se o ně budete moct postarat. Každý z vás mi ručí za to, že zachrání alespoň jednoho ze zraněných. A nejen jednoho - čím víc, tím líp!"
Mravenci se horlivě rozeběhnou na všechny strany, aby splnili příkazy jejich modly, která se cítí pod psa.
Umřeli pro tebe. Umřeli, aby zachránili tebe. To je rovnost? Proč je tvůj život cennější než ty jejich? Proč jsi neumřela ty jediná, aby nemuselo umřít tolik z těch, kteří tě zachránili?
Sklesle se odplazím pod jaterník podléšku, kde složím hlavu do dlaní a snažím se soustředit na bolest v prostředním článku svého těla, aby mě přestalo pronásledovat mé svědomí.
Nedaří se mi to.

(Severus Snape)

"Co teď? Co máme dělat? Co teď?" Natěšené tváře a vzrušením svítící oči, zvuk spousty přešlapujících nohou. Mravenci. Dívám se na své ruce se čtyřmi prsty a maně mne napadá, že po dnešku už mi mrzimorský třeťák nebude nikdy připadat jako bezduché stádo. Proti tomuhle je to úžasné společenství barvitých individualit.
Zdvihnu hlavu.
"Ty dohlédneš na to, aby se chůvičky s larvami dostaly zpět do mraveniště. Vezmi si na to tolik mravenců, kolik potřebuješ. Ty postav hlídky..." Ach Merline. "Dobře, tak chvíli počkej. Ty najdi Ferdu a pošli ho za mnou. Ty seber několik mužů a posbírejte zbraně nepřátel - ty upravené - cože?" Na okamžik pevně zavřu oči. Ovšem. Nové mraveniště a tohle byla jejich první bitva.

Pak vyložím jednomu mravenci, v čem spočívá výhodnost hlídek a jak by zhruba měly fungovat. Druhému objasním, čím se liší vyrobená zbraň od náhodně sebraného kusu dřeva. Třetímu vysvětlím, že pokud je Ferda zalezlý pod hlohem, neznamená to, že ho nemůže rušit, ale že mu vyřídí můj vzkaz a přijde mi říct, pokud by Ferda nehodlal nebo nemohl přijít. Čtvrtý se přijde zeptat, jestli mohou rozebrat vozovou hradbu a pátý...
Po dnešku bych mohl začít psát učebnice pro mateřské školky.

Jak ubývá raněných a jednotlivé povinnosti jsou plněny, horečnatý chvat a pobitevní euforie se začínají proměňovat ve spontánní oslavu. Výkřiky o královně a vyznamenáních, která bude rozdávat za statečnost, a o hostině, která nás čeká, mě přesvědčují, že by byl nejvyšší čas zmizet. Čím se mohou živit kreslení mravenci? Kreslenou, inkoustovou kaňkou napůl rozloženou, stonožkou?
Z příliš pestrých barevných ploch bez valné snahy o stínování mě začíná bolet hlava. Mravence se tohoto svého nepohodlí nijak ušetřit nesnažím, bohužel se zdá, že jsou vůči nevrlosti imunní a nepřestávají se vyptávat na nejzákladnější věci.
Začínám si říkat, že jestli to náhodou není zlomyslný žertík sfing, kterými jsme prošli. Zdání moci, jejíž kalich hořkosti si vypije do dna ten, kdo včas neuhne před zdáním povinností.

(Vanja Grishamová)

Mravenec se na mě zářivě usmívá a připadá mu ohromné, že to může být on, kdo mi má vyřídit ten vzkaz.
Mně připadá děsivé, že to mohl být on, kdo mohl zemřít při mé obraně.
Položili svoje životy za ten můj. Kde je spravedlnost, kde je rovnost?
"Ferdo?" pokusí se mravenec znovu, tentokrát ne tak jásavě.
Jistě, Snape.
Stejně se odsud nedostaneme, dokud se nevyčerpá potenciál knihy, a tím, že k němu přijdu, to neuspíším. Chápu, že se chce vyhnout hostině, která musí zákonitě následovat...
Zvednu se a kývnutím mravenci naznačím, že celou tu cestu od jaterníku ke krtinci opravdu zvládnu sama... sám... a že může jít dál pomáhat likvidovat zbytky bitvy.
Snape by mě nepochválil, kdyby viděl, že jsem zatím nesáhla na tu ránu a že mi z ní stále teče krev. Nemají mravenci nějak řidší krev? Tohle není normální. V té bolesti se ale smutek a pocit provinění utápí tak dobře...
Se sebezapřením utrhnu lístek pampelišky a ledabyle si ránu převážu. Kovářova kobyla chodí bosa; co na tom, že tenhle obvaz mi k ničemu nebude. Budu ho mít a to by mělo stačit.
Před Snapem se zjevím o chvíli později, když se mi ho povede najít uprostřed houfu vyptávajících se mravenců. Zůstanu stát opodál, čekám, až si mě všimne.
Všiml si mě. Probodly mě černé oči, načež se stočily zpátky k mravenci, který se přišel zeptat, jestli mohou své mrtvé sníst, a bezúspěšně se i jeho ho pokusily zabít. A Snape mluvil dál k tomu mravenci, ano, slečno Grishamová, jste vzduch a tak se prosím rozplyňte.
Usednu do stínu zvonku a zavřu oči. Ve tmě se mi míhají zajímavé barevné obrazce, je to skoro fascinující. Ta fialová přímka je možná abstrakcí pro zbraň, červený kruh pro krev. Co jen může být ten nepravidelný žlutý pětiúhelník?
Ucítím na sobě dotyk.
Vymrštím se, vykopnu před sebe. Ne, je to v pořádku, není to mravenec, kterého jsem možná zabila, nemstí se mi nikdo z padlých, které jsem nedokázala ošetřit. Přede mnou stojí zástup mravenců a nechápe, proč se neraduji s nimi, proč i já neoslavuji, snad si mě chtěli odnést na ramenou, jak to tak v dětských knížkách bývá.
Nevšímají si bledosti a rudého listu, který se mi skokem uvolnil.
Chtějí oslavovat a mě chtějí jako maskota, aby byla jejich radost posvěcená.
Tihle všichni mohli být mrtví, kdyby ti byli blíž a stihli ti přijít na pomoc.
Náhle přede mnou už nestojí šťastný zástup přátel, ale armáda nemrtvých, kteří třeští své prázdné oční důlky a cvakají kusadly. Chtějí mě, chtějí jen mě, chtějí se pomstít za svoji smrt.
"Nechtě mě," zaprosím tiše.
Armáda se nevrhá vpřed, jen tiše vyčkává, patrně si chce vychutnat svoji oběť.
Jeden z nemrtvých se oddělí a kamsi odběhne.

(Severus Snape)

Pomalu se snažím zmírnit nápor tázajících a začít je odkazovat na další "audience" do mraveniště. Mohu doufat, že jejich mravenčí mozky na nás do rána zapomenou? Kdo se dal na vojnu, musí bojovat, praví jedno mudlovské přísloví.
"Ještě jednou a pomaleji," zavrčím na mravence, který na mě něco drmolí a poskakuje na místě tak, až sám sebe ohrožuje vlastními tykadly.
"Dobrá, tak za Ferdou pošlete dva felčary s nosítky, obvažte ho a přeneste do mraveniště na nosítkách. Slavit se bude až tam, jasné?"

Konečně se mi podaří podaří odeslat poslední mravence na cestu domů, když se ten poskakovací exemplář opět navrátí. Slečnu Grishamovou zřejmě popadl jeden z jejích záchvatů sebelítosti a odmítá na sebe nechat sáhnout. Nechám se tam odvést.
"Co má tohle znamenat? Údajně se odmítáte nechat ošetřit." V anonymitě mravenčích tváří je její zplihlý šátek jedním z mála poznávacích znamení - i když ta poraženecky svěšená ramena už znám také.
Zamžourá na mě. "Od koho?" zeptá se zmateně.
Vydechnu. "Teď k vám přijdou dva mravenci. Ošetří vám rány, naloží vás na nosítka a odnesou do mraveniště. Pokuste se nesabotovat tyto snahy." Odpověď žádná. Nespokojeně se zamračím, nakonec už ale neřeknu nic, otočím se a ponechám ji jejím dvěma samaritánům.
Čeká mě boj s kandovanou stonožkou a nakládanými slimáky.

(Vanja Grishamová)

Ten hlas se nedá splést. Narušuje mi barevné fantazie obrazců a ke všemu se mě na něco ptá. Snažím se to pochopit a mám neodbytný pocit, že jestli se rychle nevzpamatuji, do obličeje mi vybuchne kotlík... jistě, ano. Mě chtěl někdo ošetřit? Kdo?
Zeptám se na to a v odpověď mi jsou dány nějaké instrukce. Jak zněly?
Je mi do smíchu. Jen ta nemrtvá armáda mi dělá trochu starosti, i když ani oni již nejsou tak hroziví.
Bez odporu se nechám položit na něco a odnést někam. Někdo na mě něco přiváže a taky mi dá někdo něčeho napít.
Zatočí se mi hlava a svět se zaostří. "Co to bylo?" zeptám se nejistě. Pití bylo sladké a překvapivě povzbudivé.
"Krev z kudlanky," odpoví mi vedle stojící mravenec ochotně.
Udělá se mi zle.
"Pojď, Ferdo, čeká na tebe začátek hostiny," pobízí mě pečovatel netrpělivě. Zavřu oči, pořád se cítím malátně, ačkoliv ta- to pití mi opravdu výrazně pomohlo. "Ferdo," ozve se zase. Že si nedá pokoj.
Zvednu se z postele a sklesle zamířím za ním.
Že by hostina čekala na mě se říct nedá. Všichni již vesele hodují, chroupají čerstvá tykadla a vychutnávají ranní rosu, ti hladovější si neváhají nandat třeba celou půlku chrobáka.
Moje místo je vedle Snapea, který se tváří, jako by byl raději na mrzimorském večírku. Ztěžka dosednu.
Odpovědí na nevyslovený pozdrav je mi mlčení. Konvence jsou tedy za námi a já se mohu natáhnout po oné ranní rose. Pohledem se vyhnu něčemu nápadně rudému a zhluboka se napiju. Krev z kudlanky! Co jsem komu udělala?

(Severus Snape)

Hostina je stejným utrpením jako kterákoli jiná v Bradavicích. Hemžící se mravenci nejsou nepodobní studentům v černých hábitech a občasné provolání slávy hrdinnému Ferdovi nápadně připomíná adorování vítězného famfrpálového týmu. Přijmu proto i zde pro přežití osvědčenou strategii: držím se sklenice s vodou, byť zde lze o skle hovořit pouze obrazně - a tvářím se tak, abych odradil každého, kdo by zatoužil po konverzaci.
Čekám, pevně upřen na myšlenku, že jedna vítězná bitva a následné oslavy vítězství přeci musí stačit a nebudeme nuceni zde setrvat do konečné zkázy nepřátelských mravenců.
Mé přání se vyplní. Ucítím chvění rozlévající se po těle a ještě naposledy vdechnu do papírových plic malovaný vzduch. Poslední pohled na rozjásané mravence a svět se změní.

Stojím před impozantní železnou branou obklopenou vysokým tisovým plotem. Šeří se a kolem široké štěrkové cesty se pomalu rozsvěcují koule magického ohně. Ze zahrady za branou táhle zakřičí páv a zpěv ptáků podbarvuje tiché šumění fontány.
Pohlédnu rychle na postavu po svém boku. Draco Malfoy s velmi nezvyklým, ale povědomým výrazem ve tváři... rychlým pohybem levé ruky - protože v pravé držím hůl - si prohrábnu vlasy a podržím si je před očima. Bílé. Tak to bychom měli.
Brána se začne tiše otvírat. "Jdeme, Draco, matka už čeká," řeknu neosobně. Pro jednou nebudu muset takřka nic hrát. "A přestaň se tvářit tak zničeně, bude si myslet kdo ví co se nestalo. Věděl jsi přeci, že whisky je na tebe ještě příliš silná." Otočím se k chlapci zády a vykročím k bráně. Napadá mě, jestli mě slečna Grishamová vůbec poznala - ale necítím potřebu se jí na to ptát.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Ve jménu Ferdy! zrzka 15. 11. 2008 - 17:37
RE: Kráska a Smrtijed - Ve jménu Ferdy! nerla 15. 11. 2008 - 18:04
RE: Kráska a Smrtijed - Ve jménu Ferdy! mae 15. 11. 2008 - 22:42
RE: Kráska a Smrtijed - Ve jménu Ferdy! hermione007 28. 11. 2008 - 12:54
RE: Kráska a Smrtijed - Ve jménu Ferdy! nerla 28. 11. 2008 - 15:36