Kráska a Smrtijed - Zrcadlo, zrcadlo...

19. listopad 2008 | 12.00 |

Kapitola dvacátá.
Úvod Krásky a Smrtijeda s obsahem a seznamem projitých knih najdete zde.

(Vanja Grishamová)

Snape Manor. Takže existuje - o Snapeově soukromí se vedou ve škole bouřlivé diskuze a kolují drby; o tajných milenkách stejně jako o obrovském sídle, které se jmenuje Snape Manor. Není nás ve škole mnoho, kdo ví, že s těmi milenkami to nebude tak žhavé... a kdo kdy spatřil Snape Manor. Vlastně asi jen Draco a já.
Snape Manor.
Vypadneme z krbu do velké místnosti, snad přijímacího salónu. Ačkoliv je krb velký, Snapeovy nohy mě opět srazí k zemi, jak se s ním Snape... Malfoy otočí, aby mohl odejít.
Místnost je velká a bohatě zdobená. Převládá zelená a stříbrná, ale je to tu vkusné, dokázala bych si na něco takového zvyknout. Pravda, chybí tomu domácí útulnost. Náš byt, kde bydlím, není tak krásný, ale je v něm vidět určitá péče. Tady je vše v dokonalém pořádku, ale uklizeno je rukama skřítků, není tu nic osobního, nic lidského.
Místo, kde bydlí profesor Snape.
Následuji oba muže ze dveří.
Procházíme sídlem jen kousek. Malfoy odloží Snapea na pohovku a zavolá skřítka, poručí si přinést lektvary.
"Mohu nějak pomoct?" nabídnu se snaživě.
V mé duši dochází k zajímavému rozštěpu - ten bezvládný Snape, který leží přede mnou, je ten hrdina, o kterém svět neví a který pro svět riskuje krk. Snape v Malfoyově těle je člověk, který mě bez zaváhání vzal na schůzku smrtijedů, který je dobrým přítelem Luciuse Malfoye a kmotrem jeho syna.
A proto je logické, že ve mně vzbuzuje mnohem větší sympatie postava ležící na pohovce než ta, která ji ošetřuje.
Malfoy po mně loupne očima a kupodivu kývne. "Nalijte to do něj," ukáže na několik různobarevných skleniček. "Hned se vrátím."
Přikývnu a ráda se chopím ampulek, které skřítek položil na stolek vedle. Stiskem na kloub čelisti otevřu Snapeovi ústa a naliju mu tam první. Nadzdvihnu mu hlavu, aby se tím neutopil, a počkám, až to spolkne. Natáhnu se pro další a potom ještě pro jednu. Vida, jak je dobré mít lékouzelníka v rodině. Jsem s tím hotová ještě dřív, než se Malfoy vrátí.
Neodvažuji se cokoliv říct, ačkoliv bych Snapea ráda nějak povzbudila. Jenže já jsem Malfoy a to by vypadalo přinejmenším podivně.
A tak si sednu na zem vedle gauče...
...a potom se zase zvednu a sednu si do jednoho z křesel. Malfoy na zemi? Kdyby se Snape vzbudil, dost by se divil.

(Severus Snape)

Lidé, které jsem v posledních dvaceti letech pustil dobrovolně za práh svého domu, by se dali pomalu spočítat na prstech jedné ruky. Nezáleží na tom. Nebude si to pamatovat. Je mi lhostejné, co si o tom myslí, a nebude mít příležitost nikde nic vykládat.
Jak dlouho jsem zde nebyl já sám? Nejsem schopen to hned odhadnout - události naší pouti jako by byly záležitostí let a ne pouhých dnů.
Přenechám své tmavovlasé já dobrovolné péči slečny Grishamové - zdá se mi, že kupodivu snáší lépe mou běžnou nevábnou podobu než pověstně pohledného Malfoye - a dojdu si do své pracovny pro pár zajímavějších lektvarů, které bych jinak neměl možnost připravit. Nevím, co si budu myslet o tom, až objevím několik prázdných míst v řadách flakónů na místě, kam nikdo jiný nemá přístup, ale to ještě potrvá. Malfoye bych rozhodně nepodezíral. Není moc dobrý v překonávání ochranných kouzel.

Když se vrátím do salónu, Snape právě otvírá oči.
"Nějak se ti poslední dobou nedaří," řeknu posměšně tím patřičně samolibým malfoyovským způsobem. "Možná by ses měl víc snažit, Severusi."
"Co chceš?" zachraptí Snape a posadí se. Vidím, kolik sil ho to musí stát. Je to... odpudivé. Nejraději bych za sebou prásknul dveřmi, plný odporu a nechuti k té rozechvělé trosce. Rozdvojen v náhledu na situaci navíc stěží zvládám představu, že mě někdo vidí v takovém stavu - byť jsem to já sám.
"Stala se mi malá nehoda s jednou malou rusovláskou," nonšalantně pohlédnu na Draca, "a několika lahvemi whisky. Hrozné ráno, povím ti. Ještě že je Dráček před matkou tak diskrétní."
"Jestli chceš lektvar na bolení hlavy,"
zavrčí Snape na pohovce, "zkus nejbližší apatyku, drahý Luciusi."
Zasměju se. Sebevědomě, zatímco si připadám jako hlupák. "Mám okno," přiznám bezelstně. "Naprosté. Rád bych ale věděl, o které z těch všech nul, kterým mám najít teplé místečko na ministerstvu, náš pán dneska mluvil."
Snape zavrtí hlavou, mračí se, ale ničemu nediví. "Promerlina, Luciusi, s takovou historkou můžeš přijít jenom ty. Zahráváš si, tolik štěstí, abys z toho vybruslil jako dneska, často mít nebudeš."
Bezstarostně mávnu rukou. "Stála za to, to mi věř. Měl by sis někdy dát říct a vyrazit se mnou."
Snapeovi to nestojí za odpověď. Malfoy podobné výzvy vykřikuje pravidelně a mě už dávno přestalo bavit vymýšlet důvody, proč nemám zájem. "Slyšel jsem jenom závěr," odvětí místo toho. "Podle mě šlo určitě o Doorwighta. Ten ale nemá žádnou sestřenici. Jsem zvědav, jak tohle vysvětlíš pro příště."
Bezstarostně mávnu rukou. "Najdeme si nějakou vhodnou mudlu." Vstanu a chybí mi hůl, kterou bych poklepl o opěradlo křesla. "Sladké sny, Severusi. Jdeme, Draco!"
"Luciusi!"
štěkne ještě Snape, když už stojíme u dveří. Vrátím se pár kroků a s přimhouřenýma očima shlížím na černovlasého muže.
"Draca z toho vynech," řekne tak tiše, aby to chlapec u dveří neslyšel. Přehnaná starostlivost. Zřejmě jsem byl malfoyovštější, než Malfoy sám, protože ani Lucius není úplný blázen. Většinou.
"Bez obav, kmotře," odvětím zlehka, otočím se s působivým zavířením černého pláště a za okamžik opět stojím v krbu, ruku položenou na Dracově rameni. "Sídlo rodu Malfoyů," pronesu povzneseně, i když už vlastně není před kým hrát.

V našem salónu se spolu se zahučením krbu objeví skřítek připravený nám odebrat pláště. Rozepnu sponu u krku a odhodím ten svůj spolu s nepotřebnými maskami přes nejbližší židli. "Pošli pro ně někoho jiného," řeknu neklidně poskakujícímu skřítkovi. Marně si snažím vybavit jeho jméno. "Doprovodíš Draca do jeho pokoje a dohlédneš, aby tam do rána zůstal." Probodnu chlapce pohledem a ten jen sklopí hlavu. Nemám nejmenší zájem na tom, aby se slečna Grishamová v noci pokusila odplížit a vyhledat svou rodinu a chci, aby to věděla. Zdáním trestu jí též obstarám alibi pro nutnost setrvání v pokoji. "Doneseš mu všechno, co bude potřeba, jako obvykle." Odmlčím se.
"Gibby rozumí, Gibby zařídí!" zapiští skřítek. Nepochybuji o tom. Podle toho co vím, domácí vězení není pro Draca nijak výjimečný trest.
"Pokud tě o to Draco požádá, zavoláš mě." Vzápětí svých posledních slov skoro lituji – budu mít přes noc spoustu práce – ale kdyby se něco skutečně dělo, snad je lepší nechat tuto možnost otevřenou. Nějak pochybuji, že by mě dnes měla slečna Grishamová odvahu zahrnovat svými stesky.
"Jaké má Narcissa na zítřek plány?" napadá mě ještě.
"Paní hned ráno odjíždí za svou přítelkyní, ano, dostihy v Ascotu, nové klobouky..."
"Už si vzpomínám,"
zarazím ho netrpělivým gestem. O starost míň. "Takže se uvidíme ráno u snídaně. Dobrou noc, Draco."
Vzápětí za mnou zapadnou dveře. Musím si najít nějakou pracovnu blízko Dracových pokojů, aby prostor mezi námi byl co nejmenší; to by neměl být problém. Podle dosavadních zkušeností se sice přemisťujeme po naplnění určitého děje a tato noc se zdá být vysloveně hluchým prostorem, ale pokud lze pravděpodobnosti sebemíň napomoci, udělám to. Pro jistotu se pokusím vyřešit záležitost s neexistující sestřenicí pana Doorwighta, pár posledních čísel Denních věštců by mi mělo naznačit, jaká je celková situace... ale určitě chci začít horkou sprchou a spoustou jídla a kávy.

(Vanja Grishamová)

Doprovázím Snapea pohledem, dokud se za ním nezavřou dveře. Nemám k jeho chování co říct, zde, na tomto místě, pro něj tak známém a snad i příjemném, pro mě nepřátelském a nebezpečném, se plně ukázal jeho vztah ke mně; vztah, který nepřipouští nic jiného než tiché strpění. Obtěžuje ho má přítomnost a když se jí zde může zbavit, udělá to velmi rád. Zavře mě do pokoje a nechá mi tam sluhu a žalářníka v jednom.
"Kdyby pan Malfoy mohl..." žmoulá si skřítek ruce v nejistotě, co má dělat.
Kývnu a projdu dveřmi do chodby a nejkratší cestou do svého pokoje. Zavřu za sebou, skřítek zůstane venku poté, co se ujistí, že vážně nic nepotřebuji. Ani svou oblíbenou knížku s rodokmeny čisté krve, ani kord, ani plyšového tučňáka. Nedivím se ničemu.
Zavřu za sebou a osamím v cizím světě, kde jsem pouhým vetřelcem.
Po krátkém zaváhání se rozhodnu pro koupel. Nezáleží na tom, že tohle tělo nosím teprve první den. Nezáleží na tom, že v další knížce dostanu tělo zbrusu nové nebo možná staré poseté krvavými šrámy. Koupel je i věcí ducha a tu mi v tuhle chvíli nikdo nemůže upřít.
Jen s pramalými rozpaky se svléknu, abych vstoupila do kýžené vody. Byla jsem už i mravencem, v čem jiná je nová role chlapce? Vyvádí mě to z míry méně, než by si asi kdo myslel. Jenže v současné situaci a při vědomí, že to nebude trvat ani trochu dlouho, je mi to jedno. Jen bych příště byla raději brunet.
Voda podivuhodně jitří mé myšlenky, místo aby mě uspávala.
Přemýšlím o svém jediném pojítku s realitou, o Snapeovi.
Co jsem mu provedla? Pravda, ty sfingy. Jenže nebylo dokonale logické a pravděpodobné, že budu chtít vědět, do jaké míry je smrtijedem, když mě málem zabil? A zbytek už... dobře, byl zbytečný, ale co mohl čekat?
Je mi líto, jak se ke mně chová. Hadr na boty, který za ním chodí sám, který nemusí nosit. Udělej tohle a udělej tamto, hlavně nedělej toto, a potom tě pohlídá skřítek. Co si myslí, kam bych asi šla? Zabít Voldemorta? Hledat rodiče? Za Brumbálem? Projít se po domě?
Proč mu tolik vadím? Vmetl mi do tváře, že stále jen utíkám. Ale já neutíkám od, já utíkám k. Utíkám domů. To je těžko něco, co by mi mohl vytknout.
Tak co mu vadí? Těžko si můžu přidat dvacet let, ačkoliv lépe snáší starší lidi. Změna pohlaví ani živočišného druhu v jeho vztahu ke mně nepomohla a tak už ji znovu nehodlám zkoušet.
Co chce?
Budu se snažit, pane profesore. Budu se snažit neutíkat, neustupovat, budu se snažit stejnou měrou jako vy projít všechny ty knížky co nejrychleji. Bez vyhýbání se povinnostem, bez obtěžování vás.
Vylezu z vany, obléknu si mimořádně nepohodlné saténové pyžamo a zalezu do postele. Oči se mi už dávno zavírají a nakonec si i má mysl dá říct a uzavře se před vším, co by ji mohlo rušit, a já se propadnu do náruče snů.
Do náruče snů velmi zlých a nepříjemných.

"Tak jsem tě konečně dostal, Ferdo," směje se krutý Voldemortův hlas a kouzlo svírá všechny mé končetiny, abych nemohla utéct. "Jaké to bylo, nechat umřít tolik poddaných, abys sám přežil? Fantastické, že? Dělám to sám často a rád, báječně si ten pocit užívám. Jsme si podobnější, bež by sis myslel, Ferdo." Od holé lebky s dvěma zářícími body místo očí stoupá pára dechu. Voldemortova reinkarnace v jiném světě. "Tak co? Příště zabijeme Severuse? Rodiče už na řadě byli... Budeme zabíjet, dokud se k nám nepřidáš, Ferdo. A ty to nakonec uděláš rád, máš rád moc, rád se budeš mstít za všechny křivdy. Crucio!"
Tělo v tmavém hábitu a bílé masce se začalo zmítat v křečích.
"Ne!"


Probudí mě křik vlastního hlasu.
"Gibby!" Nepoznávám svůj hlas... ovšem, Malfoy.
Skřítek se zjeví o zlomek vteřiny později. "Mladý pán si přeje?" Pohlédne na mou bledou a zpocenou tvář, zplihlé vlasy, chvějící se rty. "Stalo se něco, mladý pane? Má Gibby zavolat pana Malfoye?"
To bych skvěle začala své předsevzetí "neobtěžovat", pomyslím si hořce.
"To není nutné. Sežeň mi Bezesný spánek, Gibby. Hned."
Skřítek se ukloní a zmizí, aby se o zlomek později znovu objevil s lahvičkou v ruce.
"Bude mladý pán-" Netrpělivě ho odmávnu rukou. Netoužím po ničem jiném než po spánku. Kdy naposledy jsem si mohla dopřát klidný a ničím nerušený spánek? Bez snů?
Lahvičku vypiju jedním douškem.
Usnu a nezdá se mi nic.

(Severus Snape)

Sedím zabořený v pohodlném křesle, v čistých šatech, se sklenicí výtečné whisky v ruce. Díky dobré večeři a pár lektvarům je mysl i tělo ve vzácném souladu pohodlí a uvolnění. Přesto se nedokážu soustředit na plánované záležitosti. Místo toho si stále dokola přehrávám události posledních dní, znovu si procházím mravenčí bitvu, znovu stojím čelem k zavřeným očím sfing. Opět čelím ponížení v podobě nezbytné pomoci slečny Grishamové u druhé brány a znechucení z jejího chování u brány třetí. Ve skutečnosti chápu, že jen těžko mohla odolat takovému pokušení. Ovšem myšlenka na její pramalou předvídavost - byl jsem přeci tak blízko - mě stále popouzí.
Slečna Grishamová. Ani s Luciusem, v jehož kůži nyní vězím, ani s Brumbálem, který je mi nejbližším člověkem vůbec, jsem nikdy nesdílel tak intimní prostor a tak ryze soukromé zážitky, ani vzdáleně. Musím si přiznat, že jsem měl vlastně docela štěstí. Dovedu si představit celé tucty studentů, se kterými by taková blízkost byla nesnesitelná. Snad ještě kdyby byla méně sentimentální, schopnější nahlížet na věci nejen optikou vlastního já, propadala méně sebelítosti... Už chci příliš - koneckonců, je jí čtrnáct a neměl bych na to zapomínat.
V rámci možností si vede dobře.
Pocítím nesmyslnou touhu jí to říct - zřejmě jsem to přehnal s lektvary, nebo whisky, nebo jsem měl zůstat jenom u jednoho z toho - vím dobře, že tohle mi není vlastní. Přesto v tom vzácně pokojném rozpoložení docházím k rozhodnutí, že se pokusím více tolerovat její mladistvou pošetilost.
Povýšena z obtížného zavazadla na snesitelnou společnost - co by tak mohla ocenit? Je to havraspárka. Snad více vysvětlení a důvodů k tomu, co dělám a co po ní chci? Je to však především dívka, jak stále dokola dokazuje svými slzami, těmi, co jsou vidět, i těmi uvnitř. Těžko bych jí však dokázal utěšovat, i kdybych věděl jak na to; samotná ta představa je nepříjemná. Ona se snaží najít cestu do tvého srdce! Velmi iracionální. Nicméně iracionální je definice ženy, byť ještě dítěte. Nezačnu trénovat úsměvy a plácat ji po ramenou. Bude se muset spokojit s tím, že své závěry prostě oznámím.
Nebude si to pamatovat. Nebude si pamatovat...

Natáhnu se pro štos Denních věštců a zjišťuji, že tato realita odpovídá skutečnosti pozoruhodným způsobem. Jsou zde vůbec nějaké rozdíly? Kromě toho, že odsud Severus Snape nezmizel a pro jednoho ze svých pánů splnil svou povinnost? Zahledám noviny s patřičným datem a dočkám se článku hned na titulní straně, byť ne nejpřednějším místě. Nepřekvapí mě, co si tam přečtu. Chvíli hledím na fotografii poničeného domu a Věštce vzápětí jediným mávnutím hůlky zničím. Bude lepší neriskovat, že ho slečna Grishamová náhodou objeví.
Severus Snape. Nejsem schopen se ztotožnit s člověkem, se kterým jsem se dnes setkal. Snad je to tou lehkostí, s jakou jsem dokázal vklouznout do kůže Luciuse Malfoye. Je snadné být Malfoyem, mámivě, fantasticky snadné. Chce tak přímočaře prosté věci – moc, slávu, uznání, prestiž, bavit se a být obdivován – a má k tomu všechno, co potřebuje, peníze, titul, moc, vzhled i způsoby; vedle něho Severus Snape, podivná existence s cíli, které nejspíš nejsou jasné ani jemu samému, odpudivý zoufalec s vlasy od bahna, který se s odhodlaným masochismem stále dokola vrací za Voldemortem pro další a další porce ponížení a bolesti, který se vyhýbá vlastnímu domu, zachycený v pasti profesury v Bradavicích... ne, nezávidím Luciusovi. Nikdy jsem mu nezáviděl. Jen je to tak – snadné, být jím.
Připomenu si nenávist, jakou jsem cítil ke Snapeovi během našeho hovoru ve Snape Manor. Nenávidím se snad?
Natáhnu se pro láhev s whisky.
Odpověď je zřejmá a nijak mě neohromí. Jistěže. I když spíš než nenávist je to pohrdání, ten překvapivě intenzivní cit.
Ušklíbnu se sám nad sebou – sedím tu a probírám se samozřejmostmi, ohlížím po písku pouště a strmých svazích skal, v uších mi ještě zní zvuk té ubohé bitvy spolu s rachotem motoru závodního vozu, blýskají se modré oči Smrtě a desítky šeredných bestií vrhají se vstříc ostří tesáku, slyším i podmanivé kliklikliklik a povely režiséra – jinak řečeno, propadám se do spánku a mozek se usilovně snaží srovnat s událostmi poslední doby, uspořádat si je do přijatelné podoby. Zatím na to nebyl čas a vlastně ani teď není, měl jsem přeci dost práce a...
Venku svítá. Nějaký skřítek mi přičinlivě sebral skleničku a hodil přes nohy pléd. Křeslo nepůsobí zdaleka tak pohodlně, jako včera v noci. Zdvihnu se na nohy a na okamžik se pozastavím nad nezvyklou mohutností svého těla, než dílky skládačky opět zapadnou na svá místa.
Další den v Malfoy Manor.

(Vanja Grishamová)

Probudím se příjemně vyspalá. Včerejší sen si už nevybavuji moc dobře, byla to nějaká slátanina z toho, co jsme poslední dobou zažili, ale ve své autentičnosti dostatečně hrůzná na to, aby mě vyděsila.
Dojdu se opláchnout a mezitím mi skřítek v pokoji připraví čisté šaty. O starost méně, copak já vím, v čem obvykle Draco chodí doma? Snad to stejně bude i před tou párty, co ji tak radostně pořádám.
Zamyslím se, zda již můžu ven z pokoje, a pak se prostě rozhodnu to zkusit. Skřítek mě nezastaví a tak volně pokračuji tam, kde by snad měla být jídelna a kde nakonec opravdu je.

U stolu už sedí Snape i moje matka. Zaváhám a teprve nenápadný pohled vyslaný Snapem mi poručí postoupit k matce, aby mě mohla políbit do vlasů. "Je mi líto, že tady nebudu, až tu budou tvoji přátelé, Draco," prohlásí chladně a bez většího zájmu. "Doufám, že se budeš chovat slušně."
"Jistě," přikývnu a ze strategických důvodů vynechám oslovení. Jak může Draco říkat jí? Taky matko?
Usednu na volnou židli a přitáhnu si mísu s vločkami. Vločky s mlékem, miluji je... tak dlouho jsem je už neměla.
"Věděla jsem, že tě Pansy změní, broučku. Že třeba začneš k vločkám pít mléko místo džusu, což je tak barbarské..." V duchu zakleju a vyhnu se pohledu na Snapea. Špatně, všechno špatně. Jak by mi vůbec mohla projít má záměna před lidmi, kteří mě znají, před Pansy především?
"Pansy se to moc nelíbilo," přiznám jakoby neochotně a snažím se zrudnout. Neúspěšně.
Dál už snídaně pokračuje v tichu.

Po nějaké době Narcissa odstrčí svůj talíř a zvedne se. "Linda na mě už čeká, omluvte mě, prosím. Mějte pěkný den." Znovu se nechám políbit do vlasů a lehce rozcuchat, než má matka odejde.
To vážně dokázal Draco vyrůst bez jakéhokoliv projevu citu v rodině? Zanechalo to na něm viditelné následky.
"Chtěl bych s tebou o něčem soukromém mluvit, otče," podívám se na Snapea a potom pohledem přeletím obrazy v místnosti, které se plny nezájmu nudí.
Snape jen mávne rukou a zamumlá zaklínadlo. "Prosím," řekne a jeho šedé oči se do mě zabodnou velmi povědomým způsobem.
"Potřebovala bych vědět nějaké věci o Dracovi a Pansy. Jestli mě má někdo šanci poznat, tak je to ona." Pohlédnu na něj, jestli mě snad nezarazí, a potom pokračuji. "Nevím o nich nic. Jestli se líbají na přivítanou, jestli mají ve zvyku držet se za ruce, jestli jí Draco odsunuje u stolu židli. A jak daleko ve svém vztahu pokročili a co ode mě dneska Pansy zhruba očekává." Nehnu při tom ani brvou a v duchu si gratuluji.
Snape na mě chvíli hledí zvláštně zamyšleným pohledem, jako by uvažoval nad něčím docela jiným. "Jsem přesvědčen, že dnešní večeře skutečně není nic než záminka pro setkání s Pansy mimo dohled rodičů," začne nicméně hovořit k věci.
Kývnu a na tváři mám stále kamennou masku. Zuřit můžu až v pokoji, o samotě. Ne před Snapem. Už nikdy.
"Myslím, že bychom mohli využít jedné Dracovy vlastnosti - je, řekněme, hypochondr." Skoro mám pocit, že se pousmál. "Nepřemýšlel jsem nad vhodnou chorobou, díky které budete odkázáni na pouhou konverzaci, nicméně předpokládám, že si v tomto smyslu poradíte."
Ani se nepohnu.
Trochu zaváhá a zamračí se. "Nespí spolu," řekne pak přímo. "Nevynechají však jedinou příležitost k tomu, aby se objímali a líbali." Téma je mu viditelně nepohodlné, i když hlas zní klidně.
Tentokrát už přikývnu, když se odmlčí. "A mohl byste mi prosím zkusit popsat, jak bych se měla zhruba chovat? Nejen k Pansy." O knížku o používání správných vidliček si řeknu až potom, umíním si.
"Draco se chová - velice formálně. Pokud ho neznáte, chovejte se, jako byste napodobovala mě. O to se ostatně snaží i on." Tentokrát je to pousmání pravé. "Bude tu jediná dívka, což situaci z hlediska bontonu značně usnadňuje. Ano, musíte ji přivítat, řekl bych, že polibek na tvář bude v pořádku. Uvést ji ke stolu, podržet židli. Na zasedací pořádek se zeptejte skřítka. S konverzací u večeře by neměl být problém, jak Pansy, tak Zabini se rádi poslouchají."
"Draco taky," namítnu. "Nebude to příliš nápadné, třeba Crabbemu a Goylovi?" Dobře vím, jak to u zmijozelského stolu ve Velké síni chodívá. Kolem Draca má málokdo šanci prosadit se.
"Těm určitě ne," ušklíbne se Snape.
Přikývnu a sesbírám zbytky své odvahy. "Našla by se tady nějaká knížka o stolování? Nikdy jsem nepoužívala více než jednu vidličku." Uznávám, že je to vysvětlení zcela nedostačující, ale už tak se cítím jako příliš velké tele. Alespoň si Snape bude zase moci svoji nadřazenost patřičně užít.
"Obecně si zapamatujte, že se berou postupně od vnější strany směrem k talíři. Pokud chod vynecháte, skřítkové je odeberou. To samé se sklenicemi. Stačí, když se nebudete pohybovat příliš rychle. Zejména Crabbe a Goyle jsou tak nenažraní, že nebudou čekat, až se pohne jejich hostitel. Dělejte to, co oni. Etiketu jim doma do hlavy vtloukli dostatečně."
Překvapí mě, jak věcná odpověď je. Kývnutím poděkuju, do očí se tomu člověku ale nepodívám. Jsou protivně šedé, velmi chladné a dovedly by dát velmi dobře najevo opovržení. Už tak je pro mě problém probírat cizí milostný život s Luciusem Malfoyem, v němž se skrývá profesor Snape.

"Děkuju," řeknu po chvíli, protože mě nenapadá, co bych dál měla vědět. Stejně to bude fiasko. "Jestli není něco, co bych měla dělat, šla bych si rozmyslet, co by bylo nejvhodnější za tu nemoc...?"
Snape mě ještě zarazí. "Pokud budete chtít zaujmout konverzací, můžete naznačit, kde jsme byli včera večer. Mluvte chvástavě, nikoho nejmenujte a přidejte pár tajemných náznaků o úkolech, které brzy dostanete." Skvělé, doufala jsem v nějaké rady, jen jsem moc nevěděla, jak si o ně říct. To vypadá, že snad ani nebudu muset; stačí zůstat sedět na místě.
Snape se zamyslí a tvář se mu zachmuří velice snapeovským způsobem. "Draco je náladový teenager, slečno Grishamová. Jeho spolužáci jsou spolek do sebe zahleděných individuí. Budete méně nápadná, než si myslíte." Toto odsouzení žáků vlastní koleje Snape pronáší, jako by se ho ani netýkalo. Pak mi opět věnuje jeden z těch zvláštních pohledů. "Dosud jste si vedla uspokojivě. Nepochybuji, že to zvládnete."
Snape chválící? Neuvěřitelné. Asi se odsud chce dostat víc, než dává najevo, jestli mě hodlá podporovat i takovýmhle způsobem.
Odolám nutkání chválu odmítnout a jen se na něj podívám. "Děkuji." Nic se na něm nezměnilo, pořád tytéž platinové vlasy a šedé oči.

Zůstanu sedět a čekám, jestli mi bude chtít říct ještě něco dál nebo jestli mě pustí pryč, ke mně do pokoje.
"Můžete jít," řekne po chvíli zamyšleného ticha. "Vlastně okamžik. Musíme se držet blízko sebe. Pokud budete ve svých - v Dracově pokojích - obsadím jednu pracovnu hned vedle. To by snad mělo stačit. Jestli budete chtít někam zajít, oznamte mi to, doprovodím vás." V tom oznámení není žádná vřelost, jen věcnost. Rozhodnu se jí využít ihned.
"Jestli tady není něco důležitějšího, mohla bych využít zdejší knihovnu?" Předpokládám, že tady je, ačkoliv to nevím jistě. Ale mám za to, že v ní mohou být zajímavé svazky - a už jsem dlouho nic nečetla, ničím nenechávala zaměstnat svůj mozek, oprašovat své znalosti.
"Můžeme vyrazit hned."
Přikývnu. Nemám tady co dělat, zdá se mi, že Draco Malfoy vede výjimečně nudný život plný přepychu a bohatství, nicméně ale prostý jakéhokoliv lidského citu, ať už ze strany jeho nebo ostatních.
Snape se zvedne a pokyne hlavou ke dveřím z místnosti.

Opět mám možnost proniknout do tajemství další části domu rodiny Malfoyů. Snape mě nevede daleko, zdá se, že knihovna je umístěna tak, aby byla odevšad po ruce. Když se otevřou dveře, naskytne se výhled na stěnu plnou polic s těžkými svazky. Všechny stěny jsou zaplněné, mezi nimi jsou kromě dalších polic velká křesla a několik stolků se židlemi.
Vydechnu obdivem. Tolik knížek... a jakých.
Prosmeknu se vedle Snapea a začnu systematicky od strany prozkoumávat názvy knih. Je tam všechno, od černé magie přes léčitelství až po staré legendy.
"Sem," vrátí mě náhle Snapeův hlas do reality a já málem nadskočím, jak se leknu, "vůbec nechoďte." Hůlkou přitom ukáže na skoro čtvrtinu polic a z hůlky mu vyklouzne stuha světla, která na pár okamžiků zdůrazní hranice. Sám si vzápětí vytáhne ze "zakázaného" prostoru silnou, staře působící knihu, a odnese si ji ke stolu v odlehlejším koutě knihovny. Usadí se tam do jednoho z křesel a okamžitě se do ní začte.
Sama bloumám mezi regály, vytahuji svazky, které mě zaujmou, a zase je tam vracím, abych mohla uchopit do rukou další. Není to příliš havraspárský přístup, ale chci zjistit, co v knihovně je, než si něco opravdu vyberu.
A vyplatí se mi to.
Najdu spis Léčivé účinky Malhoelaris burettus, který jinde není k sehnání, především proto, že všechny výtisky v šestnáctém století spálili. Zahlédla jsem tu knížku kdysi u Brumbála, když jsem byla v ředitelně, a nikdy jindy. A teď ji držím v ruce. Knížku o jedné z nejfantasknějších rostlin, kterou kdy mohli mít lékouzelníci k dispozici. Problém je s ní jen ten, že ta květina vlastně neexistuje. To se jen vždycky objeví někdo, kdo má u sebe svazeček právě těchto květin, a netuší odkud. Jsou příliš vzácné, než aby se jimi plýtvalo na další zkoumání.
A já teď našla jedinou publikaci, která o nich byla sepsaná, a můžu tak...

Když dosednu do jednoho z křesel právě tam, kde jsem zrovna stála, svět pro mě přestane existovat.

(Severus Snape)

S návrhem zajít do knihovny přišla slečna Grishamová příhodně ve stejném okamžiku, kdy mi přišel na mysl. Vzpomněl jsem si na jistý svazek, který by možná byl užitečný pro naši současnou situaci a který Malfoy určitě ve své knihovně má... a o chvíli později jsem ho již držel v rukou a hledal cokoli užitečného, zatímco Draco tiše bloumal okolo.
Zdálo se ostatně, že slečna Grishamová konečně pochopila, na čem závisí naše přežití. Její věcnost a přístup dnes ráno byly osvěžující změnou.
Nechal jsem přinést čaj a začal si právě na pergamen dělat nějaké poznámky, když se jeden ze skřítků objevil bez vyzvání a několikrát se poplašeně uklonil.
"Pan Severus Snape žádá o přijetí," zašveholil skřítek. Zamračil jsem se. Proč bych sem měl chodit? "Uveď ho," řeknu pouze a otočím popsané pergameny písmem dolů.
"Luciusi." Snape vejde do dveří a připadá mi nepatřičné, že na sobě nemá vlající hábit, byť ze strohé černi neustoupil ani o nitku. Má bílá mi připadá rázem nepohodlná. Absurdní, lpět na něčem takovém!
"Severusi," hodím na něj povýšený pohled, ve kterém je příměs netajeného podezření. Čas návštěvy i návštěva samá jsou více než nezvyklé. "Čemu vděčím za potěšení z tvé přítomnosti?"
"Expeliarmus!"
vyřkne Snape a mě nezbývá než žasnout nad vlastní hloupostí, zatímco hůlka mu plavně přeletí do rukou.
"Radím ti přijít s hodně věrohodným vysvětlením," zavrčím vztekle a vyskočím z křesla. Nejraději bych se na něj vrhnul, ale vím, že nemám naději, ne na tuhle vzdálenost, ne když míří špičkou hůlky na mou hruď.
"Jak prosté," ušklíbne se. "Kdo jste vy? Kde je Lucius Malfoy?"

(Vanja Grishamová)

Z fascinace četbou mě vyruší hlas domácího skřítka. Severus Snape... Co nejtišeji odložím knížku a chopím se hůlky ještě dřív, než se ozvou kroky.
Jde o setkání dvou smrtijedů. Nevím, co se může stát, ale už tenhle fakt mi sám o sobě stačí k tomu, abych čekala cokoliv. Snape koneckonců Malfoye-Snapea ještě volal a něco mu tiše říkal, když jsme odcházeli ze Snape Manor. Co to bylo?
Potom se věci začnou dít jedna po druhé. Slyším zaklínadlo, kterým Snape zjevně odzbrojil Sn- k čertu s tím. Kterou Snape odzbrojil Malfoye. Potom Malfoyův hlas, který se na návštěvníka obořil, a potom otázky profesora.
Jak na to přišel?
Vyklouznu z křesla a přejdu ke kraji knihovny, za kterou jsem seděla. "Expeliarmus!" zakřičím tentokrát já a poté hned dodám: "Pouta na tebe!"
V ruce mi přistanou dvě hůlky, zatímco se kolem Snapea omotají tlusté provazy. Není to poprvé, co na něj tohle kouzlo používám...
"Co se stalo, otče?" dojdu volným krokem k Malfoyovi a podám mu obě hůlky. Snapea sjedu arogantním výrazem plným opovržení.
Doufám, že příliš nepřehrávám, ale Snape má v obličeji vzteklý výraz jako obvykle - takže snad ne.
"Pan profesor," řekne Malfoy sžíravě, "patrně trpí neblahými následky cruciata v podobě paranoii a bludů. Vysvětlení!"
"Draco!" ozve se svázaný Snape naléhavě.
Otočím se na něj a přimhouřím oči, abych vypadala ještě arogantněji a namyšleněji, než je u Malfoye běžné.
Ucítím známý tlak na svou mysl, již podruhé od včerejšího večera. Doširoka rozevřu oči a okamžitě se otočím, abych unikla jeho pohledu. "Otče..." Sotva to vydechnu. Nemám odvahu na to, abych se na Snapea - tmavovlasého Snapea - podívala znovu, a tak mi ujde výraz překvapení, který projel jeho tváří ve chvíli, kdy jsem se odvrátila.
Paměťová kouzla. To by mohlo být řešení.

(Severus Snape)

Dracovo vyděšené vydechnutí mě přiměje ho chytit kolem ramen a stáhnout napůl za sebe. Vím, čeho jsem schopen. Ne... jenom vím, co dokážu. Nezaútočil bych na Draca, na žádné dítě, pokud by to nebylo naprosto nezbytně nutné.
Opravdu?
"Nech mého syna na pokoji, ty bastarde," vyjedu na něj. "Stále ještě jsem ochoten tě vyslechnout. Už to ale nebude dlouho trvat!"
Snape se ušklíbne a propálí mi díru do hlavy vzteklým pohledem. Netušil jsem, že jsem v nich až tak dobrý, je to spíše schopnost sugesce než mimika samá. "Ty odpověz mě," vybízí mě beze stop strachu. "Mnoholičný lektvar?"

Vytáhnu z Dracovy ruky svou hůlku a zamyšleně s ní poklepu o dlaň. Čistě z akademického hlediska by mě opravdu zajímalo, kdo z nás dvou by měl v nitrozpytu navrch. Bohužel by to byl přílišný a neopodstatněný hazard.
"Napadá mě půltucet způsobů, jak tě přinutit odpovídat na otázky," řeknu s rozmyslem a tím sadistickým poloúsměvem na rtech, který mi byl na Malfoyovi vždy tak odporný. "Některé z nich mě budou i bavit."
Snape protočí panenky. Ví velmi dobře - víme velmi dobře - že Malfoy má po ruce veritasérum, ale oba také víme, že by ve skutečnosti začal s výslechem docela jiným způsobem. "Nemohl jsi strávit noc s žádnou brunetkou, Luciusi," odvětí bez dalšího odporu, "protože jsme ji strávili spolu u kulečníkového stolu." V očích se mu zlomyslně zableskne. "Vyhrál jsem."
Aha. Podcenil jsem se. "To není všechno."
Pokrčí rameny, zbytečně pracné gesto. "Doorwighta jsi zabil už předevčírem. Luciusi."
Zvolna se posadím do křesla. Velice, velice jsem se podcenil. "Severusi, oceňuji, že jsi sem vtrhnul jako rytíř na bílém koni, abys mě ochránil před záhadným nebezpečím, ale skutečnost je prostší. Schytal jsem paměťové kouzlo a posledních pár dní..." Gesto rukou jasně vypoví, že odletěly do daleka. "Měl jsem ti to nejspíš říct," dodám zamračeně.

Snape mlčí. Vidím, že mi nevěří. V očekávání bolesti se začíná uzavírat do sebe. Usadím se pohodlněji a řeknu posměšně: "Mám tě přesvědčit, že jsem Lucius Malfoy? To by nemělo být těžké. Znám tě dobře, Severusi. Jsi jediný člověk, který si je schopen vzít na večírek knihu, aby se nenudil. Co byl ten poslední titul? Jistě, něco o kůrolezech. Promerlina, kdo dokáže přečíst celou knihu o něčem takovém?"
Snape stiskne rty a mlčí.
Trochu se nakloním kupředu. "Chceš abych ti řekl, co jsme si po tom večírku vyprávěli, Severusi? Měl jsi vzácně sdílnou náladu..."
Snape střelí pohledem po Dracovi, ale mlčí. Ovšem, já bych také mlčel.
"Dobře tedy," řeknu a pohlédnu na syna. "Draco, možná bys neměl vidět, co se tu teď bude dít. Odejdi do svého pokoje."

(Vanja Grishamová)

Tohle není fér, přesto bych ráda uposlechla. Nemám další touhy pronikat do Snapeova soukromí, zvláště kvůli následkům, které to s sebou nese.
Jenže.
Jak to jen říct, aby to pochopil jen jeden ze dvou Snapeů, kteří přede mnou stojí?
"Chci to vidět, otče," snažím se znít dostatečně rozmazleně, dost Dracovsky. Teprve teď je čas na něco, co snad bude Snape-spoutaný ignorovat, protože neví, o co jde, na rozdíl od Snapea-blonďáka. "Co když díky tomu dojde k přemístění?"
"Hraješ docela obstojně, děvče," ozve se svázaný Snape kousavě.
"Budeme muset časem zapracovat na vaší nitrobraně," zamumlá si Malfoy spíš pro sebe než pro mě.
"Co mám teď dělat?" otočím se bezradně na blonďáka. Pořád nechci zcela porušit roli, kterou v téhle knize mám, ačkoliv je možná již zbytečné ji zachovávat.
Malfoy si zamyšleně poklepe ukazovákem na rty, oči upřené na svázaného muže. "Obliviate by se mi v takovém rozsahu nemuselo vydařit," řekne zamyšleně. "Navštívíme ještě jednou Snape Manor. Všichni tři."
Nechápu motivaci, ale přikývnu. Pro jednou taky nejsem odsunuta na druhou kolej, hodlám se tedy alespoň chvíli cítit tak, že jsem to byla já, kdo Snapea spoutal. Alespoň do doby, než mi bude vynadáno za ten nitrozpyt. Kdo si má ale umět hlídat všechno? Kromě Snapea?
Malfoy už se ani neohlédne a vyjde ze dveří.
Zůstanu tam stát sama se Snapem. "Mobilicorpus," mávnu nakonec svojí hůlkou a profesor se zvedne do vzduchu.
"Nemusíte tohle dělat," řekne a zdvihne ke mně oči.
Není to tak dávno, co jsem si slíbila, že budu dělat vše k větší radosti a většímu blahu profesora Snapea. Ale vztahoval se můj nevyřčený slib na všechny verze jeho já, nebo jen tu, která byla v dané chvíli nejvíce aktuální?
"Kdo jste? Moje studentka?" ozve se spoutaný Snape po chvíli.
Malfoy mě tu s ním neměl nechávat samotnou, zkrátka neměl.
"Měl byste si raději promluvit s otcem," odpovím mu a na posledním slově nezaváhám jen díky tomu, že mě to napadlo dopředu. Otec - když bude chtít přesvědčit Snapea o tom, kdo opravdu jsme, obrátí se tohle otcování proti nám. A když se ho pokusí přesvědčit... tohle nemá cenu. Prostě otce.
Konečně rezignovaně zmlkne. Vítězství.
Následuji stopu otevřených dveří, až dojdu i se svým zavazadlem k Malfoyovi stojícímu u krbu.
Do krbu vstoupíme všichni společně, opět, jako před nedávnem, když zároveň se špetkou letaxu vykřikne Malfoy: "Snape Manor!"
V krbu zahučí a potom vypadneme ve známé místnosti.

Pokračování

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kráska a Smrtijed - Zrcadlo, zrcadlo... hermione007 28. 11. 2008 - 13:14
RE: Kráska a Smrtijed - Zrcadlo, zrcadlo... nerla 28. 11. 2008 - 15:35